Přidat názor k článku Rodiče chtějí jesle. A co na to děti?

Když jsme se rozhodovali pořídit si mimíska a když se podařilo a já držela v náruči své robátko, byla to láska jak trám.
Teď je Vítkovi dva a půl roku a já jsem ráda, že se podařilo počít další mimi a můžu s ním být doma dál.
Co jsem tak odpozorovala, tak mám pocit, že nejvíc jsem Vítka ovlivňovala úplně ze začátku, během těch stále dokola se opakujících prvních her. To trvalo do doby tak zhruba do prvních krůčků. Pak už se začal stávat nezávislejším. Okolo dvou let už se dokáže zabavit sám, vymyslet si pro sebe zábavu. Ačkoli jsem se od něho do narození prakticky nehnula, je samostatný a společenský, mnohem více než já. Nedá se, dokáže navázat kontakt, že se nestíhám divit, protože s tím já měla vždy problém. A v neposlední řadě ještě nedávno jsme kojili i odpoledne okolo třetí, teď už nám zbylo jen jedno ranní pro radost.
Po této zkušenosti tedy chápu instituci jeslí, jako naprosto nouzovou záležitost. Naštěstí v sobě necítím potřebu kariéry, ani mě netlačí finanční důvody.
Umístěním dítěte v jeslích bych asi přišla o Vítkovo chození se pomazlit, o možnost hlídat jeho chování a přitesat sem tam nějaký ten nešvar, o možnost učit ho jaký je svět kolem a jak se v něm a k němu chovat. Svou mateřskou považuji za zatím jednu z nejhezčích údobí mého brožovaného života a myslím, že málo co, co bude následovat bude krásnější, i přes všechny to starosti a nepříjemnůstky.