Přidat názor k článku Manžel Jekyll, manžel Hyde aneb Dva v jednom

Přečetla jsem si Montin článek i skoro celou diskusi. Bohužel musím souhlasit s Monty.
Závidím manželce Boba a „častého čtenáře“ ,že mají doma takového muže. Vždycky jsem byla přesvědčena, že mého muže budu mít ráda a hlavně, budu si ho vážit.
Bohužel, přese všechna přání a snahu mám doma muže podobného manželovi Monty. Bohužel. Brala jsem si před 18 lety manžela po dvouleté známosti, byl okouzlující, pořád jsme si měli co říct, šarmantní, ve společnosti jsem byla ráda, že je to můj partner, často jsme byli oba středem zábavy pro svoje vtipné a trochu erotizující špičkování, něžný, galantní, kytky nosil i na půlroční výročí seznámení, když se jeho sestře narodilo dítě – švagrovi pomáhal vybírat zlatý prsten „za porod“ - můj otec, i když žili s mamkou spokojeně takovéto věcí nikdy nedělal a já si proto říkala, jo, jo, to je jen třešnička na dortu k jeho skvělým vlastnostem.
Ke všemu měl smysl pro humor a dokázal být velice vtipný.
Do dvou let i přes moji snahu bylo všechno pryč, vše jsem připisovala vyčerpanosti a nedostatku času na sebe - stavěli jsme barák – snažila jsem se být přívětivá, starostlivá, pečující, ale častěji a častěji mi bylo nevybíravým způsobem dáváno najevo, že si to nepřeje /i když nachystané prádlo,jídlo a vše ostatní mu bylo velice vhod/. O děti jsem se starala sama, protože měl hodně práce na baráku, takže je jedinkrát nevzal s kočárkem ven, jedinkrát nekoupal. Když v noci dítě plakalo kvůli bolestí uší, tak řval, že se ani nevychrápe.
Jenže druhé dítě – dcera se narodila půl roku před stěhováním do nového a po stěhování nešáhnul na barák 3 roky, dodneška není vše doděláno, ale manžel má výmluvu – nemá čas,protože staví – už 16 let.
Mezitím někam zmizel smysl pro humor i okouzlující způsoby, hádali jsme se kvůli penězům –na cigarety a alkohol se musely vždy najít - a když klukovi bylo asi 5 let – zeptal se mne, proč se táta doma s náma nikdy nesměje. To bylo po návštěvě jeho kamaráda s manželkou, kdy sršel vtipem, byl samá sranda a vtípek – jako zamlada a když odešli, jakoby sundal masku. Musím podotknout, že já jsem od přírody veselý optimista, kterému se problémy nevyhýbají, ale snažím se je řešit a nedržet dlouho v hlavě ani nedávat najevo okolí, že nějaké problémy mám, což se mi dle reakcí okolí asi daří.
Nikdo až na moje rodiče,děti a moji přítelkyni netuší, s kým vlastně doma žiju. Co mne čeká, když se s úsměvem na tváři vracím domů, kdy otevřu dveře, po pozdravu mne čeká domácnost, ve které to vypadá, že vybuchl granát. Přijít s nějakou návštěvou přímo z práce je nemyslitelné. Celý den polehává na gauči, něco pojídá, všude samé talířky,podložky,utěrky, hadry,drobky, občas mu vypadne talíř s polívkou atd., mezitím zajde na 1-2-3 pivka, která mu už teď stačí na to, aby se tvářil jak pablb, začíná být pak agresivní – naštěstí doposud jen řečmi, řve,vyčítá mi první poslední /i to, že jsem mu zavolala záchranku,když dostal nějaké křeče a upadl do bezvědomí – načež ho časem na základě toho propustili z práce, takže je teď nezaměstnaný a nemá ani snahu nějakou práci hledat, protože za všechno můžu já/.
Doma chodí jedině v trenkách a špinavém tričku, když mu ho propocené vezmu do praní, tak ještě začne řvát, kde má svoje triko. Chová se jak primitiv, děcka se za něj stydí, když výjimečně se má jít podívat na nějaké představení, ve kterém děcka účinkují – tak děcka prosí, ať raději zůstane doma. Kdysi, když byly menší, hrozně o to stály, ale tatínka to nebavilo. A co ho nebaví, to on nedělá.
Zaplatit složenku, vybrat peníze, cokoliv vyřídit na úřadě nebo si vypsat jednoduchý dotazník, který obdrží na své jméno – nemyslitelné. Všechno musím já, jinak bychom dostávali samé upomínky a jemu to je jedno. S dětmi jsem se učila jedině já/manželovo vzdělání se nějak zastavilo asi okolo šesté třídy – i když ukončil učňák, první jeho psaný projev jsem viděla půl roku po svatbě – dopis z manévrů – a sděsila jsem se – rukopisu i pravopisných chyb/ – vlastně přemýšlím na co ho mám. Jak se říká u nás na nic a na ho…. Nikam nechodíme, proč taky., jakákoliv úcta jednoho k druhému – co to je?
Když se však náš tatínek ocitne ve společnosti – sám úsměv, podá mi kabát, otevře dveře, galantní, vtipný, usměvavý, laškuje se mnou i s dětmi – ty se však nesnaží ani nasadit úsměv, protože to divadlo je děsí. Na rodinných sešlostech před švagry vykládá, co má v plánu udělat, předělat, přestavět, natřít, opravit – a doma 4 roky kapající kouhoutek, u stropu žárovky místo lamp – koupit je sama nesmím – rozbil by je. Přesto i po těch letech cítím, že kdyby se dokázal změnit, dokázala bych ho mít ještě ráda. I když momentálně při pohledu na něj se na mne probouzí jediný cit nenávist a vztek, že nedokážu tento vztah ukončit a rozetnout. A jsou chvíle, kdy chápu, že žena ve vzteku na muže zaútočí.
Věřím Monty, že takhle to ve vztahu vypadat může. Moje přítelkyně je vysokoškolačka její manžel také a má doma totéž v bleděmodrém, ne-li horší. S denním křikem, nadávkami, jaká je neschopná atd.