Přidat názor k článku Rodiče chtějí jesle. A co na to děti?

Věřím svým rodičům - a ti říkají, že jsem se tam těšila a zpět také. Jo a ještě něco - negativní vzpomínky se pamatují snáz. Věřím, že kdybych to měla spojené s nějakým traumatem, pamatovala bych si to. Říkám - moc věcí před šesti lety věku si detailně nepamatuji, ale jedna z těch, které si do detailu pamatuji, je chvíle, kdy máma potřebovala z domova na chvíli odběhnout a nechala mě samotnou doma (mohli mi být tak tři). Jasně si vybavuji pocit úzkosti, když jsem viděla z okna mámu zahýbat za roh. A detailně si pamatuji, jak jsem seděla u okna v křesle, brečela a volala mámu. Pamatuju si, jako by to bylo dnes. Máma si to dodnes vyčítá, i když to na mě žádný následek nezanechalo. Takž věřím, že negativní zážitky z jeslí bych si pamatovala a hlavně, že by mě tam máma nedávala, kdybych to měla spojené s nějakým traumatem. Tak to ber tak, že já byla v jeslích spokojené dítě (jo a mimochodem - skoro jsem nebyla nemocná).
A ještě jsem chtěla říct, že v té době již byli moji babčka s dědou v důchodu, ale mámě přišlo nefér, "házet" jim na krk malé dítě - mají také právo na odpočinek (já bych to taky neudělala - člověk v důchodovém věku již nemá tolik trpělivosti, aby hlídal dítě celý den po celý týden). Děda mě vyzvedával (a stejně tak i ve školce) každý pátek po obědě, takže si mě užili, ale celé dny jsem u nich nebyla. A ještě pro upřesnění - v jeslích jsem bývala tak šest hodin, protože naši to měli dobře vymyšlený - ráno mamka chodila na šestou, aby mě mohla v půl třetí vyzvednout, ale do jeslí mě vodil táta až na půl dévatou.