Přidat názor k článku Rodiče chtějí jesle. A co na to děti?

Táta v době, kdy jsem se narodila, nevydělával nic - studoval a máma totéž. Pobírala 800Kč mateřské. Babičky a dědečkové sice občas vypomohli, ale měli své ještě relativně nedospělé děti a taky finančně nic moc. Přesto naši zvládli nacpat mě do jeslí až když mi byly skoro 2 roky a jen na pár měsíců.
U mé sestry to bylo podobně, ale tam to bylo jen na pár týdnů - máma ji tam prostě nemohla nechat brečet a navíc musela být stejně pořád doma, jelikož byla ségra neustále nemocná. Batránek (stejně starý jako sestra, chodili do jeslí tu chvíli spolu) nakonec zůstal taky doma, ale dodnes má ze zánětů středního ucha nalomený sluch.
Jak to chodí v dnešní době, nevím. V jeslích jsem naposledy pracovala v rámci praxe v 90. letech a nepozorovala žádné zvláštní změny od let 70. Snad jen, že před námi sestřičky nezavazovaly dětem, co kousaly ostatní, pusu chirurgickou rouškou a nenutily je požívat potraviny, na něž měly děti žaludeční či jinou alergii.
V dnešní době každé velké prázdniny, když mám jako úča volno, "supluju" v místní školce a též nemohu říct, že by se něco od dob mého dětství změnilo, takže nedoufám ani v ty jesle, že by se tam zlepšilo cokoli. Stále stejně unudlené nosy, stále stejně přenosné choroby, stále stejní rodiče snažící se nacpat potomka mezi ostatní, ačkoli kašle jak "starej tuberák" a má horečku, stále stejné učitelky ze "staré školy," které nutí děti do jídla, ponižují je před ostatními, nadávají jim za pláč...
Na totéž si stěžují kamarádky, co mají děti v jiných školkách po celé republice (neznám nikoho, kdo by cpal dítě do jeslí, takže opět nemůžu soudit).
Čekám vytoužené miminko cca za 2 měsíce a děsí mě představa, že bych ho měla dát komukoli, natož do jeslí - i kdybych měla platit dvacet hypoték!