Přidat názor k článku Samovolný potrat - a co přišlo potom...

Milá Hanko,
i já jsem zažila ten smutek, když přijdeš o miminko. Naštěstí už jsme v té době měli doma jednoho šikovného kluka a já to všechno díky tomu vydržela a nepřišla o rozum. Nejhorší ze všeho je pro mně vzpomínka na pobyt v nemocnici, resp. v porodnici.

Po pěti mesících zdárného těhotenství mi zcela odtekla plodová voda. Protože mimi je v té době už dost veliké, musela jsem ho porodit a oplakat.
Při té hrůze mě ještě víc ke dnu srazilo chování některých doktorů v nemocnici. Nejenže musíš podepsat ŽÁDOST o potrat s poznámkou, že si byla poučena o možnostech antikoncepce, k tomu jako bonus dostaneš výroky typu: upozorňuju vás, že v tomhle stádiu se vám o TO stejně nikdo starat nebude nebo nevim, na co čekáte, už jsme mohli dávno začít (na návrh jednoho z lékařů se čekalo na výsledky testů, zda je přítomna infekce nebo ne). K samotnému potratu jsem naštěstí měla epidurál, starší hodnou sestřičku a svého muže. Nejdřív ho tam nechtěli nechat, protože byl večer a taková jsou pravidla. Blbá a zbytečná pravidla. On se ale nikoho na nic neptal, hodil se do zeleného hábitu a BYL SE MNOU do doby než vyšlo mimi ven. V té době ho poslali pryč. Miminko jsem zdárně potratila, placenta nešla ven a bylo potřeba udělat revizi dělohy. V té době přestal epidurál účinkovat. Nastoupila doktorka, usoudila, že další dávky epidurálního anestetika je pro mně asi škoda a tak mi přes půl hodiny rvala za živa z dělohy po kusech placentu. Drtila jsem sestře ruku a nebyla schopna bolestí ani promluvit. Celé tělo se mi nekontrolovatelně klepalo. Doktorka mě častovala dotazy jako - To vás to bolí jó? No tak nestahujte ten zadek. Možná se divíš, proč jsem si neřekla o anestezii nebo nevolala o pomoc. V takové chvíli nemůžete nic. Bolest vás úplně ochromí a nevydáte ani hlásku. Kdybych to nezažila, neuvěřím. Měla jsem pocit, že se doktorka pase na mém trápení a má z něj snad i radost. Sestra se za ní styděla, když bylo po všem přišla se zeptat, jestli se na ně moc zlobím.
Holky, nejsem z cukru. Třicítku mám dávno za sebou, už jsem lecos zažila a jsem zvyklá postarat se o sebe i o rodinu, ale tohle mě dostalo na kolena! Byla jsem se vykecat u psycholožky a ta brečela se mnou. Řekla mi, že případů takového hnusu ze strany personálu v nemocnici už slyšela moc a pořád se opakují. V tomhle ohledu panuje u některých doktorů pořád středověk.
Pokud můžu něco poradit, když jedete do nemocnice ať už s problémy nebo porodit svoje vytoužené miminko, vždycky vemte s sebou někoho, kdo bude mít sílu za vás bojovat. Trvejte na tom, aby se k vám chovali jako k člověku a prosazujte svoje požadavky. Vy a vaše tělo nejlíp ví, co potřebuje. Nemyslím tím zvažovat ten nebo onen lék, pokud jste úplný laik. Ale vy víte, jestli chcete aby vás někdo držel za ruku ve dne nebo v noci, dal vám trochu napít. Máte právo vědět co a proč se bude dít. Nedejte se! Jinak to nikdy nebude lepší. Držím všem palce Alla