Před lety jsme řešili totéž. Syn narozený v listopadu, od pěti let výborně četl (sportovní strány novin, krom jiného), zajímal se o všechno možné a skvěle se v tom orientoval - vlajky, státy, měny, převody atd. Fyzicky patřil mezi vyspělejší vrtevníky. Sociální stránka byla slabší, neměl rád změny. Proto šel do školy téměř v sedmi letech a nikdy mě nenapadlo zpětně to řešit.
První třídy vě škole zvládl díky tolerovanému čtení pod lavicí, později přešel do výběrové třídy.
Proč se k tomu vracím teď - krom toho, že mě na to navedlo toto téma
Nyní je syn ve druhém ročníku čtyřletého gymnázia, za pár měsíců mu bude osmnáct. Po bezproblémové pubertě nastalo období, kdy se cítí a v podstatě se i chová jako dospělý. Trochu to narušuje naše generační vztahy, přiznávám. Není lehké nastavit hranice dospělosti člověku, který je, coby školák, ekonomicky závislý na své rodině, i když vývoj, příroda, osobní zralost, ho nutí být dospělým.
A do maturity dva roky.
Jak si to tak sama v sobě řeším, napadl mě rozdíl, třeba ve srovnání s mou generací (minimum odkladů, osmiletá ZŠ). Já jsem maturovala před osmnáctinami, pár týdnů po nich jsem si sbalila raneček, odešla studovat VŠ a dospělá jsem být musela. Současná várka dvacetiletých maturantů to má jinak, i jejich rodiče. Nevím, do jaké míry je výhrou prodloužit a nebo krátit dětsví odkladem nebo urychlením školní docházky.
Jen povzdech
.