Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Zaděláno!

Vnesu do tohoto nadšení "jít do toho" trochu cynismu. Neříkám, že nesouhlasím. Jen je třeba si uvědomovat všechny souvislosti a teprve s tím přesvědčením do toho jít. Velice si to rozmyslet. Někdy mám dojem emocionálních rozhodnutí pořídit si "miminko" ale miminko vyroste a co pak?To, že takové dítě prakticky nemá sourozence (my se máme rády, ale jsme každá úplně jinde, starosti typu blbá úča a fakt hezkej kluk v deváté á mi připadají vedle mých starostí o holé živobytí takové roztomile dětinské) je vychováváno a bude žít jako jedináček. Že takové dítě bude v pubertě v době, kdy rodičům bude pětapadesát, šedesát let -jestli to budou zvládat. Pokud ještě budou. Každý je jinak fyzicky i duševně svěží, někdo se ve třiceti chová na padesát, někdo v padesáti na třicet. Chce to hodně sebekriticky a trochu prozíravě se zhodnotit. Kouknout na příbuzenstvo, trochu s nadsázkou jestli náhodou nejsem podobná své matce, která je v šedesáti naprosto nemožná a starší syn je ochoten k ní jezdit jen na dobu nezbytně nutnou.
A zvážit i postoj starších sourozenců a míru jejich zapojení. Zažila jsem i totální ochromení pocitem zodpovědnosti díky tomu, že si rodiče zvykli odkládat mi sourozence na krk a neustále mi zdůrazňovali, jak je to má povinnost (pomáhat mámě, hlídat, učit se s nimi, starat se, dokonce i kdyby se třeba našim něco stalo) V 18 letech jsem měla starosti odpovídající ženské o deset let starší, vdané a se dvěma dětma a to, že své sourozence mám ráda není zásluhou rodičů, ale jen shody okolností, protože jsem odešla z domova do školy, jinak je dnes nenávidím.