Přidat názor k článku Muž u porodu přínos, nebo jen móda?

Margot, ze sve zkusenosti muzu rict, ze od sameho zacatku obou tehu i behem obou porodu jsem byla "mimo sebe" a ze jsem na te "hormonalni vlne" jela dost nekontrolovatelne - v mem pripade prevladaly euforicke pocity, nad smutnymi naladovymi propady. Mela jsem pocit, ze jsem silna, ze vsechno dokazu, ze rozumim svemu telu, ze chapu prapodstatu kolobehu zrozeni a smrti..atd, byly to az skoro mysticke zazitky. Takovehle pocity a vjemy za strizliveho stavu fakt nemam, takze jsem si jista, ze to bylo hormonama.... Ja jsem o tom mluvila v tom smyslu, ze pokud tehule predpoklada ve svem "zmenenem stavu", ze partner citi a vnima to same jako ona, tak to tak prave diky tomu hormonalnimu uletu byt vubec nemusi...Priroda je myslim velmi chytra a obdarila zenskou takovouhle "ulevovou drogou", aby ji pomohla tehu i porod lepe psychicky zvladnout (a ja k tomu jeste dodavam, aby lidstvo nevymrelo a zensky se nebaly rodit...). U kazdeho to ale funguje jinak, to naprosto chapu, taky je jasny, ze kdyz jsem mela dva relativne rychle a bezproblemove porody a tehu, tak se na veci divam spise z pozitivne-euforickeho uhlu pohledu nez nekdo, kdo si tu "jizdu" uzival o mnoho hodin ci dni dele....Jinak souhlasim s tim, ze "poporodni blues" muze byt zpusobene i ztratou "hormonalniho rause", ja jsem to zazila po prvnim porodu, kdy jsem se z vysky idealu a nadseni rychle dostala do tvrde reality "pece o novorozene" a nejvic me asi deprimovala naprosta ztrata osobni svobody (v te chvili mi prislo, ze to bude az do konce zivota, ale dneska je mi jasne, ze to je jenom velmi, velmi docasna zalezitost...).