Přidat názor k článku O sousedech a dětech

Gabriello, nevím, jak to vidíš ty, ale mně všechno to, co jsi popisovala, přijde zbytečné. Nevidím jediný důvod, proč by autorka měla bránit svým dětem, aby si na chodbě povídaly - proto, že je sousedka hysterická? Jestli se jí nelíbí dětské žvatlání PĚT MINUT na chodbě, a ještě, co jsem pochopila, o patro výš, může se sebrat a najít si klidný malý domeček na samotě u lesa. Neřeknu, kdyby děti pořvávaly půl hodiny vkuse, dupaly a lítaly po schodišti a podobně, ale proboha, PĚT MINUT? Stejně jako já jsem bydlela v paneláku a brala ohledy na ty tři rodiny, kterým v noci ve dvě začaly řvát dětičky (samozřejmě, štvalo mě to, ale v paneláku s tím člověk musí počítat a navíc jsou to děti, které to v miminkovském věku schválně rozhodně nedělají), tak i já jsem očekávala, že lidi budou mít pochopení, když dcerka bude chtít poslední dva schody na schodišti seskočit nebo když u výtahu hopsá a tleská ručičkama. Vše je o kompromisu, který, aspoň jak to podává autorka, jednoznačně selhává na straně sousedky s miminkem. Navíc - jak by vysvětlovala svým dětem, že "pššt, miminko spinká", když miminko už půl hodiny vříská? A arogantní postoj sousedky by mě rozhodně nemotivoval k nějaké vstřícnosti (třeba že bych dětem zacpala pusinky a přenesla je do zvukotěsného výtahu).

Jako nejlepší možnost vidím ignoraci. Až sousedce miminko odroste a bude z něj malej prevítek (jako v určitém věku snad ze všech dětí ), může se autorka tiše smát.

(mimochodem je tady i možnost pořízení zvukového či video záznamu a podání stížnosti na sousedku na správu domu, ale tohle uvádím jen jako možnost, rozhodně nedoporučuju a myslím si, že tohle je ve valné většině případů tohoto typu to nejhorší, co může člověk udělat)