O sousedech a dětech

Až doteď jsem si všechny sousedy pochvalovala. Bydlíme v paneláku, kde je 9 malých dětí, tj. do 5 let. Bydlíme v posledním patře a pod námi se měnili nedávno nájemníci. Před tím tam bydleli Vietnamci. Kravál, smrad a neustálý hluk od nich dělaly soužití složitější a stěžovali si na ně všichni v baráku. Teď si říkám, že jsem s nimi měla udělat krátký proces... Majitelka bytu tedy Vietnamcům neprodloužila smlouvu a dala byt do pronájmu mladé rodině, co čekala dítě. Když se přistěhovali, tak neuvěřitelný rámus, řezání, sekání, bouchání a já jsem ani nepípla, přesto, že to bylo vždy v době kdy mi kluci spali a kolikrát i později večer. Říkala jsem si, tak se zabydlí a bude klid... Ó, jak jsem se mýlila.

Od té doby co se jim narodilo miminko, je s paní k nevydržení. No jo, řeknete si hormony, ale taky vše odsud potud. Když byli kluci malí, tak jsem měla taky kolikrát sto chutí vyletět, ať je ticho na chodbě, ale jsme v paneláku a tam se s tím musí počítat... Problém je v tom, že když jdeme s klukama ven, tak mají přirozeně radost, že jdou ven a dávají to najevo svým žvatláním, což děti normálně dělají a to je problém, tenhle projev radosti se naší sousedce nelíbí, protože jí to "budí" dítě. No, dítě, co řve celou dobu ještě před naším odchodem z bytu a já ho slyším až k nám, mi nepřijde jako uspané, ale to je jedno. Prostě kdykoli vyjdeme z bytu ven, hned vyletí, že máme být laskavě zticha a nechat děcka řádit venku a ne na chodbě.

Přitom speciálně kvůli ní jsem svolila k obouvání kluků v bytě, takže si je v bytě obuji, obléknu, otevřu dveře, zavolám výtah, je šoupnu do kočárku, zavážu si boty, zabouchnu dveře a hup do výtahu. Otázka 5 minut ani ne... Už jsem otevírala výtah, když se zase otevřely dveře od bytu a sousedka spustila tu svou o tom, že jí budíme dítě, tak jsem sjela o patro níž a už v ráži, protože tohle mě nebaví a nikdo z baráku s námi nikdy problém neměl. Zaklepala jsem (schválně jsem nezvonila, i když jí tam to mimino řvalo) a zeptala jsem se jí slušně, krev mi zpěnila až vzápětí:

Já: Dobrý den, vy si jako myslíte, že je nechám na té chodbě řádit schválně?

Ona: Přesně to si myslím. (teď mi začala vřít krev v žilách)

Já: Nezlobte se na mě, ale jdeme ven a oni mají radost, to jim zakazovat nemůžu.

Ona: Oni tam tak, ale řádí už půl hodiny. (do očí mi takhle lže, dveře mám i ve dne zavřené na bezpečnostní zámek a na ten kluci nedosáhnou, navíc, jsem je obouvala a oblékala, takže byli se mnou v obýváku a v dětským pokoji)

Já: Vždyť jsme ani ne před pěti minutami otevřeli dveře od bytu, tak tam nemohli řádit půl hodiny.

Ona: Já se o tom s váma odmítám bavit. (Zabouchla dveře)

Tím celá rozprava skončila a teď, jak se říká, babo raď. Nemůžu přece své děti peskovat za to, že mají radost a vykládají si. Ano, říkám jim, ať jsou tiše, ale vysvětlete 19 měsíčním dětem, že nesmí mluvit, protože sousedka si to nepřeje...

Zajímalo by mne, jak by vzniklou situaci řešily ostatní maminky. Stěžovat si na družstvu nemá cenu. Jejich rodiče jsou v představenstvu a já mám strach z toho, že když se nějak razantně postavím proti, tak manželovi budou dělat problémy s anténou na střeše, ale nechci si nechat, jak se říká, s*át na hlavu. Díky všem za zkušenosti a postřehy ze sousedského soužití.