Co oslabuje vaši autoritu?

Nemají k vám podřízení takový respekt, jaký byste si přáli? Možná, že nevědomě svoji vlastní autoritu snižujete nevhodným způsobem komunikace. Podívejte se na pár příkladů – nejsou vám náhodou povědomé?

Vlastní přesvědčivost a osobní autoritu může snižovat nejistota a omluvy na začátku argumentace, rozhovoru: Nevím jistě, zda… Možná je to tak, že… Nejsem si jist, že… Nezjistil jsem si… Nevěděl jsem, o čem se bude jednat… Nestačil jsem si připravit podklady… Nerad bych si vymýšlel, ale… No, upřímně řečeno… Nevím, zda vás to bude zajímat… Neměl bych… Netroufám si… Jsem jen obyčejný člověk… Moc tomu nerozumím, ale… Nechtěl bych ve vás vyvolat dojem, že… to by pro mne znamenalo a to bych nechtěl… Nevím, zda to bude pro vás vhodné řešení… Shazujete sami sebe, dáváte najevo, že si nevěříte, že o sobě pochybujete.

Neříkejte: se, ono, se to zařídí. (Neříkejte: Musí se aktualizovat archiv. Jednou za čas je třeba vyčistit kopírku. Až někdo půjde nakupovat, kupte mi 100 obálek.) Buďte konkrétní a řekněte: Já udělám… ty uděláš. Při slovech se, ono se nikdo necítí být osloven, lidé klopí zraky, zaměstnávají se svou činností. Pokud konkrétní osobě nedáte jasný příkaz, nikdo se necítí napevno zavázán vaším pokynem.

Hovořte přímo a spolupracovníka oslovujte jménem.

Přímým oslovením vstupte do kontaktu s danou osobou. Nedávejte příkazy na poslední chvíli.

Neříkejte my, pokud se také nezapojíte do činnosti. Raději určete zodpovědnou osobu – ty, vy. Pokud řešíte skutečný problém, který se týká obou stran, řekněte: Nyní máme problém, musíme ho vyřešit.

Musíme ještě zpřesnit nabídku – manažer naznačuje, že bude spolupracovat, ostatní čekají, až se chopí iniciativy a začne. Pokud řeknete MY a ve skutečnosti nechcete spolupracovat, silně frustrujete podřízené.

Ono by se mělo

Neříkejte: snad, eventuálně, vlastně, patrně, asi, možná, trochu, zdánlivě, nějak, pravděpodobně. (Snad to tak je, jak říkám…, snad by to šlo…, vlastně je to tak, jak říkáte vy…, eventuálně to může být i tak…, asi ano…, tak nějak…, trochu jsem se o tom informoval.) Tato slova představují podvolení se, podřízení se, ztrátu svého názoru. Dáváte najevo svou nejistotu a pochybnost.

Neříkejte: musí se, mělo by se, mohlo by se, je třeba, bylo by dobré… Ono samo se nic neudělá! Lépe – musím, musíš, chci, nechci, začni na tom pracovat, tvým úkolem je…

Neříkejte: byl bych býval…, měl bych…, nejraději bych…, chtěl bych podotknout…, kdybych chtěl…. Nepoužívejte podmiňovací způsob. (Tento projekt bych mohl považovat za zajímavý… do této práce bych se mohl pustit… nejraději bych to udělal takto.) Obelháváte sebe i druhé. Raději se do činnosti skutečně zapojte.

Pokud řeknete: samozřejmě, jistě, určitě, znamená to, že vás činnost, služba nestojí žádné úsilí, a proto si nezaslouží vděk či odplatu. Pokud pro je to pro vás náročné, neříkejte samozřejmě, kud j určitě, jistě, žádný problém…, mozř řekněte: Bude to náročné, ale já to pro řekn vás udělám… To udělám rád…

Pozor na vycpávky Po

Nepoužívejte slovní vycpávky, vatu: Viď, Nep Prostě, Jako, Podívejte se, Já se domnívám, Pro Takto, Pozor, Nicméně, Potažmo, mn Prostě, Tak, Jak všichni vědí, ta Je obecně známo, V zásadě, Tak nějak, Tedy, Jak se řekne, Celkem n vzato, Zkrátka, Takže, Já myslím, v Rozumíme si?, Rozumíte?, Prosím R vás pěkně, Závěrem..., éééééééééééé, v ehmmmmmm.

Nepoužívejte slova: vždy, nikdy, stále, pořád, naprosto jistý, jednou provždy. (Vždy přijdete pozdě, nikdy nic pořádného neuděláte.) Nezobecňujte přehnaně, nezatracujte člověka, který jednou udělal chybu, neútočte na jeho důstojnost.

Otázky nezačínejte slovy: proč, nač, jak to. Útočíte tím na důstojnost, člověk prožívá tíseň. Tyto otázky vedou pouze k ospravedlňování druhého člověka. Má chuť říci PROTOŽE! Lepší otázky jsou začínající: jak, kde, kdy, co, kdo, na čem, v čem. Pokud se vyhnete otázkám PROČ, stane se rozhovor věcnějším a konkrétnějším.

Souhlas – nesouhlas

Neříkejte: Ano, ale…, ano, nicméně. Tím nepřímo popřete své tvrzení. ANO, ALE působí destruktivně. Jedním dechem říkáte ANO a NE. Nahraďte ho spojkou A. Odpovědi doplňujte, nepopírejte tvrzení druhých. (Informace o zákazníku jsou vcelku dobré, ale ještě chybí rozpočet zakázky… Udělal jste tuto část práce dobře a ještě dodělejte…)

Neříkejte: dobře, ano, když druhý říká něco, s čím nesouhlasíte. Řekněte raději: rozumím…, chápu…, říkáte, že…

Nedávejte nejisté otázky v závěru rozhovoru: Nebo se vám tento termín nehodí?… Nebo vám se to nelíbí?… Myslíte si, že neuspějeme?… Asi to není dobrý nápad? Co myslíte?... Snad mi můžete věřit... Nemohu pro vás nic udělat, protože vy vlastně nevíte, co chcete. Nechcete ještě zvážit své rozhodnutí?

Nepoužívejte spojení jakoby, věci buď jsou, nebo nejsou, nemohou být jakoby jako kdyby… toto slovo se v poslední době užívá velmi často a nesmyslně.

Předchozí ukázka je z knihy psychologa Miroslava Pospíšila Manažerština, která se zaměřuje především na zvýšení kompetence středních manažerů.