Využijme každou příležitost, která se nám naskytne

S vitálním, energickým mužem, kterého bych jen těžko mohla nazvat starým pánem, jsem si povídala o tom, co ho baví a co má rád.

V jedné své knize píšete, že všechno, co opravdu potřebujete znát, jste se naučil v mateřské školce. Opravdu je to tak?

Ano, je to tak. Lidé se mě ptávají, jestli to je pravda, a já stále říkám, že ano. Věci, které se děti učí ve školce, platí celý život, jen možná v o něco složitější podobě. Pořád po sobě musíme uklízet nepořádek, který jsme udělali, pořád musíme vracet věci tam, kde jsme je našli, stále bychom se měli dělit s ostatními… Všechno, co jsme se naučili jako malí, je důležité.

Četla jsem, že jste byl pastorem, ale také učitelem a barmanem. Zajímavá kombinace. Co mají tahle povolání společného?

Vždycky jsem se snažil využít každou příležitost, která se mi naskytla. Učitel se musí učit víc než ostatní, a já se učím moc rád. Dostal jsem nabídku, abych učil výtvarnou výchovu. Neměl jsem s tím zkušenost, nikdy předtím jsem kreslení neučil, ale řekl jsem si, že to zkusím. A vydržel jsem u toho dlouho, dvacet let. Svým studentům jsem vždycky říkal, že je vedu k tomu, jak se mohou sami učit. Když jsem působil jako pastor, podněcoval jsem lidi k tomu, aby našli, čím mohou být druhým lidem užiteční. A v době, kdy jsem studoval v semináři, pracoval jsem v hotelovém baru. Nutně jsem potřeboval peníze, takže jsem tu práci vzal. Moje tehdejší žena mi tehdy říkala, že když na to v semináři přijdou, vyhodí mě. Ale to se naštěstí nestalo. Byla to báječná zkušenost. Říkal jsem jí, že Ježíš nechodil do semináře, do kostela nebo do nedělní školy, ale byl mezi lidmi, ve světě. Všechno to, co udělal, se stalo "venku", mezi lidmi, ne v kostele. A není možné sloužit světu, pokud ho neznáme. Byl jsem mladý a naivní, snažil jsem se proto sledovat všechno, co se kolem mě dělo, a být užitečný. Tři roky jsem tedy byl barmanem a musím říci, že to byla velmi užitečná škola života. Zjistil jsem, že není možné lidi soudit a také že do baru nechodí jen špatní lidé. Potkal jsem tam spoustu skvělých lidí.

Byl jste učitelem. Možná byste nám mohl poradit, jak dovést děti ke čtení. U nás v České republice je to teď velký problém. Naše děti nerady čtou.

To je problém, který trápí nejen vás, ale celý svět. Děti se učí to, co nás vidí dělat, ne to, co jim říkáme. Když si sami čtete a máte z toho radost, užíváte si to, a když dětem předčítáte, uvidí, že je čtení důležitá součást života. Samozřejmě každé dítě má období, kdy se mu číst nechce, bylo to tak i s mými dětmi. Když se mě někdo ptá, co má dělat se svým dítětem, které nečte, ptám se ho, co dělá on. Někdo odpoví, že sám nečte. Dívá se na televizi, hraje počítačové hry… Jak se pak mají jeho děti naučit, že by měly číst, když to on sám nedělá?

Moc se mi líbila vaše poslední kniha. Sice neumím tancovat, ale příběhy z taneční školy jsem si užila. Ona ale nepojednává jen o tanci, že ne?

Máte pravdu. Psal jsem o tom, že náš život je jako pokoj, kde je spousta dveří. Některé jsou zamčené a jiné ne. A my nevíme, které jsou které. Některé otevřít nedokážeme. Třeba kdybych chtěl být slavným hráčem basketbalu, ale nebyl bych dost vysoký, nebyl bych černoch a nebyl bych mladý, tyhle dveře bych neotevřel. Ale kdybych chtěl začít hrát na piáno, mohl bych to zkusit. Znám lidi, kteří se v mém věku začali učit hrát na klavír, a jde jim to. Chce to zkusit, které dveře jsou zamčené a které jen zavřené. Slýchám od lidí, že neumějí zpívat, a když se jich zeptám, jestli mají v pořádku sluch, řeknou mi, že ano. Mají zdravé uši, zdravý hlas, mají rádi hudbu, tak mohou i zpívat. Jen nikdy nezkusili otevřít ty dveře. Není nutné být v tom, co děláme, nejlepší. Já taky nikdy nebudu slavný tanečník tanga, možná ani nikdy nebudu dobrý tanečník, ale mohu tančit tango a mohu si to taky užít.

Užívat si to, co děláme, je moc důležité. Zkusil jsem třeba psát básně, ale zjistil jsem, že i když mi to jde, nebaví mě to. Mějte odvahu a užívejte si to, co děláte. To je hlavní. A dělejte to tak dobře, jak umíte.

Ve vaší knížce je příběh o vdově, která navštěvovala taneční lekce se svým synovcem. Věděla, že když bude sedět sama u stolu, nikdy si nezatančí, tak ji vždycky poprvé provedl on a pak už neměla nouzi o tanečníky. To je chytrý nápad. Myslím, že by mohl fungovat i jinde než v tančírně. Znám lidi, kteří naříkají, že jsou sami, ale to je všechno.

Ano, určitě to funguje i jinde. Lidé jako ta žena z mého příběhu vědí, že mají jen to, co si sami nadělí. Všechno, co máme, je v nás. Mám rád country tance a chodím do tančírny, kde se tančí už přes šedesát let. A po celou tu dobu, od roku 1950, tam každou neděli večer chodí jeden pán. Je mu devadesát dva let, špatně chodí, ale tanec má v sobě. Občas upadne, ale nevadí mu to.

Líbí se mi vaše příběhy Kapitána Školky. Je to vtipná knížka. Píšete v ní o svých osobních věcech a trapasech a já si říkám, že musíte být hodně statečný, když to na sebe povíte. Znám lidi, kteří by na sebe nikdy neprozradili, že se někde ztrapnili. Myslí si, že musejí být vždycky a za všech okolností perfektní.

Jsme, kdo jsme. Jiné to nebude. Moje současná žena je velice plachá a vždycky se obává toho, co si budou myslet druzí lidé. A já jí pořád, dokolečka říkám, že ostatní lidé přemýšlí především o sobě samých a že se trápí tím, co si o nich bude myslet ona. Willow je výborná tanečnice a budeme společně vystupovat v divadle. Ale ona pořád opakuje, že nemůže tančit před lidmi. "Proč?," říkám jí. "Vždyť když si jdeme zatancovat, taky se na nás dívají lidé. Je to stejné."

Vrátím se ke svým slabinám, o kterých píšu. Myslím si, že když se přiznám k tomu, že mi něco nejde a že se někdy chovám hloupě, ostatní se snadněji smíří se svými slabými stránkami. Každý někdy udělá něco hloupého, tak to je.

Proč vaše knížka Věčná dobrodružství Kapitána Školky vyšla zatím jen v češtině? Chtěla jsem si ji koupit v originále, ale na Amazonu jsem ji nenašla.

Za to mohla česká redaktorka mých knih Eva Slámová. Chtěla, abych napsal knihu pro české čtenáře. Poslal jsem jí tedy kolem dvou set svých příběhů a Eva z nich vybrala ty, o nichž si myslela, že se budou líbit lidem v České republice. Udělala to dobře. Touhle knížkou jsem jí chtěl poděkovat, vyšla až po její smrti (Eva Slámová byla šéfredaktorkou nakladatelství Argo a zemřela vloni na Štědrý den na rakovinu; pozn. red.).

Když jsem s vámi mluvila před čtyřmi lety, hodně mě překvapilo, když jste mluvil o tom, že se začínáte učit španělsky a také že se chcete naučit tango. Pořád se učíte?

Ano, pořád. Byl jsem několik měsíců v Argentině a tam jsem se učil tango, od rána do večera. S mojí španělštinou to je složité. Když jsem byl malý, žili jsme v Texasu. A tam byla spousta Mexičanů. Španělština, kterou mluvili, byla mix mezi Texasem a Mexikem. Říkáme tomu texmex. A Italové, které znám a kteří mluví španělsky, mají zase jiný akcent. Navíc jsem strávil nějakou dobu v Argentině a argentinská španělština je zase jiná. Taky jsem začal s břichomluvectvím. Je to legrace; sedíme s ženou v pokoji a najednou se na druhé straně místnosti ozve hlas. A jsem to já. Moje žena z toho šílí (směje se).

Znám spoustu lidí ve vašem věku, kteří mají pocit, že už se nic učit nemusejí, protože už všechno vědí. A i někteří mí vrstevníci si myslí totéž.

Bude mi sedmdesát pět let a spousta mých přátel už se vším skončila. Už splnili své povinnosti, uskutečnili svá přání a mají hotovo. Koukají se na televizi, hrají golf, ale když se jich zeptáte, co by se chtěli naučit nebo co by chtěli znát, nevědí. Jediné, na co čekají, je autobus.

To je docela strašná představa. Můj táta začal studovat vysokou školu, když mu bylo necelých šedesát.

To je skvělé. Lidé, kteří řeknou, že už jsou se vším hotovi, nemají žádné nové nápady. Nepřemýšlejí o politických změnách, o ekonomice. Je to smutné. Ale to není můj styl.

Užíváte si, když se učíte nové věci? Baví vás to?

Ano a hodně. Proto to dělám. Pořád se snažím nacházet nové, nezamčené dveře, které bych vyzkoušel. Třeba jazyky jsou pro mě hodně těžké, ale snažím se.

A jak si dodáváte sil, když jste unavený nebo se nudíte?

Já se nikdy nenudím (směje se). Mám spoustu energie a zdraví mi slouží. Moje žena je mnohem mladší než já a někdy je tak unavená, že by si lehla na zem, ale já pořád musím něco dělat. Mám velké štěstí, že se ve svém věku cítím tak dobře. Nepřemýšlím o tom, kolik mi je let, pořád si rád kupuji nové věci, zajímám se o novinky. Mám čtyři děti a dvě z nich jsou mnohem starší než já, nedělají nic nového, o nic se nezajímají. Ty druhé dvě jsou v mnohém po mně. Ani nevím, proč jsem takový. Asi jsem se tak narodil (směje se). Můžu vám podepsat ty knížky? Ale nemám pero, někde se mi ztratilo. Půjčíte mi svoje?

Robert Fulghum se narodil v roce 1937. Prošel pestrými životními zkušenostmi a k psaní se dostal v podstatě náhodou. Působil třeba jako folkový zpěvák nebo unitářský pastor. Ale vedle toho byl i kovbojem, učitelem, barmanem, obchodním agentem… Řada jeho textů vznikla právě pro potřeby jeho jistě netuctové pastorační činnosti. Letos vydal knihy Věčná dobrodružství Kapitána Školky a Drž mě pevně, miluj mě zlehka, obě zatím vyšly pouze v češtině.