Přidat názor k článku O sousedech a dětech

Sovice,

moje máma také bydlí v paneláku, sama jsem v něm bydlela do 18ti let. Přesně jak píšeš - je tam slyšet všechno a člověku nezbývá, než se s tím srovnat nebo se přestěhovat jinam. Nechápu lidi, kteří se nastěhují do paneláku a očekávají tam ticho jako na horské samotě v lesích.
Zrovna minulý týden jsem u mámy byla na návštěvě. Bylo slyšet i to, jak soused v noci chrápe. A chrápal fakt příšerně. V bytě nad ní bydlí rodina se dvěma malými dětmi a ty zas osm hodin denně běhají a skáčou. Rovněž je to slyšet...i vidět, lustr v pokoji nad jejich pokojíčkem se očas celý třese.
JE TO PANELÁK.
V životě by ani mne ani mámu nenapadlo jít někomu nadávat nebo ho upozorňovat, že je hlučný. I matky rakouský přítel, který ve své domovině žije v RD a panelák viděl do seznámení s matkou jen na obrázku nejde zvonit na sousedy a vytýkat jim, že žijí ve svém bytě a nenechali dětem vyoperovat hlasivky nebo zpřerážet nohy, aby nevytvářeli mluvením či skákáním hluk. Maximálně se na ně kysele tváří, když je potká před výtahem, protože mu už je přes 70 a má rád svůj klid. Jenže jsme lidé různí. Jak vidno i z této diskuse, ne každý zastává filozofii "žij a nechej žít".