Přidat názor k článku Kdo zná dítě nejlépe?

Psala jsem to původně jako e-mail kamarádce, ale napadlo mě to zkopírovat ještě sem...
Dneska jsme byli v dětském stacionáři, kde se specializují mimo jiné na nemluvící děti, autisty apod. Byli tam velmi příjemní, leč paní, která má Zábojdu na starost, hned po příchodu prohlásila:
"Nemluví? No jo, to bude dysfázie. A nebyl taky hipotonickej?"
"Ne, naopak. V šesti měsících už stál u židlí."
"Ale nelez, že jo, hned chodil. To taky neni dobrý."
Načež kolegyně přidala: "Já jsem si všimla, že má lopatky blízko u sebe."
"A je určitě hyperaktivní, že jo?"
"Nee. On si vydrží hrát hodiny s jednou hračkou."
"No, hyperaktivita se může projevit i později - třeba v šesti letech."
Jiná asidoktorka: "Mohla byste mu dávat Enerbol."
"Co to je?" (asi jsem se u toho trochu zamračila)
"To jsou jen vitamíny na podporu činnosti mozku. To se běžně dává - jedna tableta každý ráno."
V letáčku jsem se dočetla "Nootropikum s analgetickým a antirevmatickým účinkem - lék volby u pacientů trpících současně senilním psychosyndromem a chronickým revmatismem." - neví tu o tom někdo něco?
Odvedla si nás do takový maličký herny, dala Zábojdovi spojovat obrázky se zvířátky (matka + mládě) - to on ještě nedělá, ale docela se snažil nějak ty kousky pospojovat, až to vzdal a vydal se na průzkum po místnosti - k zrcadlu (hlavně objevil, že bylo otočné) a tak. Pokusila se ho vrátit zpátky a mezitim mi ukazovala cvičení pusou (špulení, úsměvy apod.), co bych s nim mohla dělat, načež ho vytáhla od těch zvířátek, ať jde k zrcadlu (to jsem moc nepochopila, proč nevyužila předtim když ho to zajímalo, ale je to drobnost) - tam zkoušela, jestli po ní bude pohyb pusou napodobovat, což nedělal, ale pak se mu zalíbilo foukání do peříčka, takže se u toho docela nasmál :-) Pak otevřela program na počítači - vždycky se tam objevila dvě zvířátka a ozval se zvuk jednoho z nich (ovšem ne jak my říkáme, že dělají, nýbrž autentickej, což mě přivedlo k úvaze, jestli vůbec někdy slyšel kukat kukačku, doopravdy kokrhat kohouta apod.) a paní chtěla, aby řek, který zvířátko to bylo. Když řek cokoli, co by možná mohla bejt snaha o odpověď, moh to odentrovat a ozvalo se "bravo" (samozřejmě chtěl hlavně entrovat :-)). Pak mu dala takovou flašku s dírkama ve víčku, aby dovnitř strkal brčka (doma zastrkuje špagety do otočenýho cedníku (vyrábí ježka), takže to náhodou zná a vždycky ho to baví), a zase mluvila se mnou. Zábojda se mezitim počůral :-( (to už se mu pár tejdnů nestalo) a když jsem se s nim vrátila ze záchodu, vydal se zkoumat věšák. Paní mi znova zopakovala, že je hyperaktivní, což prý pozná podle toho, že on u ničeho nevydrží, tak jsem jí řekla, že pokud si něco vybere sám, vydrží u toho dlouho a pokud mu něco někdo zadá, záleží jak mu to sedne. Ona mi na to řekla, že ale ve škole bude muset dělat co řekne učitel, tak jsem odpověděla, že půjde do Montessori školky a ona na to, že to neni s jeho diagnózou vhodný a že děti si umí samy volit mezi více možnostmi až v pubertě, že šestiletýmu dítěti výběr "Chceš k večeři knedlíky, nebo polívku?" ještě nic neříká, což mě zmátlo, protože samozřejmě vim, že i školkový děti si v montessori zařízeních umí vybrat a že Zábojda ví moc dobře, jestli chce pít kakao nebo šťávu, ale nechtěla jsem se dohadovat, tak jsem jen řekla, že o tom něco málo vim a budu mít dost informací, abych se mohla dobře rozhodnout.

Dohodly jsme se, že na každodenní diagnostický pobyty dojíždět nemůžu - máme to skoro 50 km a taky bych neměla hlídání pro mladšího prcka, tak mi nabízeli, že by na tom menšim taky něco našli, abych je mohla brát oba, což se mi teda nechce, páč se obávam, že bych mu ty jako diagnózy mohla později horko těžko odpárávat (obzvlášť, když byla v tomhle směru tak aktivní)... a nakonec jsme se dohodly, že by mi vždycky něco ukázala a já bych to s nim teda dělala doma a za čas zase zkonzultovala, což mi připadá nejschůdnější. Jinak soubory cvičení jsou i v knížkách (což vim díky jedný ochotný mamince nemluvící holčičky) a co jsem se dočetla mezi zásadami pro rodiče nemluvících dětí, snad nic důležitého neporušujeme. Nový pro mě bylo, že po něm mam chtít aspoň první slabiku slova - no, možná by mě to napadlo, kdyby někdy nějakou slabiku zopakoval, ale neopakuje. Za poslední asi dva měsíce zařadil do slovníku trvalých slov 4 jednoduchá slova, která se ovšem spontánně naučil od mladšího brášky. A já z toho mam radost, protože díky tomu vim, že je schopen naučit se smysluplný slovo a smysluplně ho využívat. Mělas pravdu s tim blázincem - sice bych měla umět hyperaktivitu sama poznat a taky jsem nevěděla, že k mluvení jsou potřeba prášky na senilitu a na revma, ale když ta cesta do blázince je tak hezky dlážděná, že by člověk všechny malý odbočky skoro přehlídnul. Už chápu jak je možný, že normálně inteligentní děti končí ve zvláškách a rodiče už se ani nebrání :-(