Flankere, že se vsouvám do tvé diskuse.......
Zjistila jsem, že v určitém období jsme se s manželem nedokázali vzájemně naladit. Cosi mezi námi chybělo. Časem jsme pochopili, že se to stalo, protože tím, že jsme byli tak málo spolu a trpěli jsme tím, jsme se podvědomě tu potřebu být spolu snažili odsunout do pozadí a jakoby ji necítit, uchránit se špatného pocitu z nepřítomnosti toho druhého.
Trvalo to jenom krátce, naštěstí a potom jsme si uvědomili, že je to chyba. Tohle období ještě trvá, situace zatím nepřeje tomu, být víc spolu, ale o to víc mluvíme o budoucnosti, kdy tu potřebu naplníme.
V tu chvíli domov nebyl něčím, kde je něco hrozně důležitého, v tu chvíli byl místem, kde něco zásadního chybí a kam není třeba se až tak vracet. Sama jsem dokonce to místo nenáviděla. Možná stačí pochopit, že na tom, co chybí, právě pracujete a usilujete o to i když si to v tu chvíli neuvědomujete.
Předchozí