Přidat názor k článku Jak se z milování stala manželská povinnost

Jo jo, muze to byt i tim. Ja si pamatuju, jak ja kdysi strasne chtela manzela u porodu - jako samozrejmost. On - neexistuje (krev vidi, tak se kaci, co by tam delal ap.)
Pak jsme se shodli, aby tam proste jen byl, ze si vezmu jeste dulu - na ty odborne zalezitosti, ze se na nic nemusi divat, ale bude tam zajistovat me potreby stejne jako doma a drzet me za ruku, kdyz/jestli budu vubec chtit. On mel takovy ten postoj, ze nemocnice = nejlepsi postoj, ja porod nejradeji doma. On veri doktorum vsechno, ja vzdy premyslim, proc mi to vykladaji (casto opravdu blbe) a proc po mne chteji to ci ono (obv. jen pro sve vlastni pohodli a jednoduchost). Pak mela par dost tragickych zazitku jeho matka, lekar v roli pacienta, az nakonec po mnoha dramatech a za nepochopitelnych absurdit na tu peci taky umrela. Takze se to nejak vyvinulo v takovy jakysi kompromis, ktery je pro oba tak nejak akceptovatelny a funguje to dobre.
Mne treba nikdy nenapadlo, ze kdyz rikam, ze chci, aby byl se mnou, az budu rodit, ze on to vnimam jako ze se mi musi koukat mezi nohy a resit technicke veci a co neresim vubec je, kdo striha pupecni snuru - to je mi jedno uplne stejne jako to, jakym zpusobem me pozustali pohrbi, pokud vubec. Taz slova, jina ocekavani.
Ale taky jine vjemy a postoje na zaklade jine vychovy, ale hlavne taky vlastni zkusenosti.