Přidat názor k článku To se musí vodžít

Ahoj Hanko,
to je náhoda, podobnou debatu jsem kdysi vedla s jednou svou známou, která má shodou okolností také dvojčátka jako Ty. Mluvily jsme o tom, které období života našich dětí se nám nejvíce líbilo. Ona říkala, že čím jsou její děti větší, tím více si mateřství vychutnává a že na jejich miminkovské období nostalgické vzpomínky nemá, protože chlapečci byli hodně uplakaní. Já jsem z toho miminkovského období svého synka byla nadšená, jenomže to se mi to jásalo, když jsem měla jedno neuplakané miminko a ona dvě uplakaná, když já mám poblíž bydliště spoustu příbuzných, kteří mi vždy rádi pomohou, a ona ne, atd.
A máš pravdu v tom, že na to, jak hodnotíme jednotlivá období našeho života, má vliv spousta faktorů, které nemůžeme ovlivnit. Já jsem také měla krásné dětství, ale vracet bych se do něj nechtěla a hodnotím ho v duchu "bylo to hezké a zajímavé, ale jednou mi to stačilo". (A s tímto přístupem se setkávám často.) I když jsem okolo sebe vždycky měla hodně lidí, kteří mě měli moc rádi, tak dospělost mi zkrátka poskytuje možnosti, které děti prostě nemají. Dospělí svůj život přeci jenom mohou ovlivňovat výrazně víc než děti (např. rodiče si nevybíráme, ale životního partnera ano, apod.). Vadilo mi, když jsem poslouchala komentáře typu "jste děti, tak se radujte, nemáte žádné problémy, protože my bychom za vás dýchali, jak můžeš tvrdit, že ti něco leze na nervy, je ti teprve čtrnáct, takže žádné nervy nemáš, počkej, až vyrosteš, to budeš mít mnohem víc povinností, těch ti bude jen a jen přibývat". Byla jsem špatná z toho, když jsem řešila různé problémy s dětstvím a dospíváním spojené (takové, jaké má zkrátka každý) a do toho jsem poslouchala, že tohle má prý být to nejkrásnější, co kdy zažiju. No nazdar, říkala jsem si. A pak jsem jednoho dne zjistila, že ono to není tak horké. Řada mých obav se sice do puntíku vyplnila (jako třeba že na VŠ), ale v tom "zralejším" věku jsem měla už přeci jen jiné priority a trošku odlišný přístup k životu. Mám pocit, že čím jsem starší, tím jsem víc v pohodě. I když občas na mě taky padne smutek z toho, jak ten čas letí a jak s tím nic nenadělám. Padlo to na mě po přečtení tohoto článku, ale jak jsem viděla, nejsem zdaleka jediná.