To se musí vodžít

Tedy, čert vem ručičku, ať se točí, ale lupeny v kalendáři, to je materiál. Málo platné, když je vám krásných šestnáct a máte nakoukáno nějakých těch bratru 5800 dní na té naší malinké planetě, je pro vás třicetiletý, neřku-li čtyřicetiletý dospělák zatraceně starým živočichem, který už je téměř na sklonku života! Asi ve stejnou dobu, v rozpuku, napumpovaní chutí žít, si začnete klást zásadní (ovšem v oné explosivní etapě nikterak neobvyklou) otázku, jak tak obyčejní a prostí rodičové, nic proti nim, mohli stvořit tak extrémně výjimečnou osobnost, o nadgalaktické inteligenci samozřejmě ani nemluvě!

A ejhle, hrc, hrc, kde se vzalo, jste náhle vy oním důchodcem s tři a půl křížkem na bedrech a jak se zdá, nejste ještě nad hrobem ani jednou nohou a dokonce vaši skoro šedesátiletí rodičové se zdají býti celkem mladými jedinci ve slušné kondici, ač kdysi se tahle metuzalémská meta zdála téměř hranicí rozpadu v prach! Už se nezdají tak jednoznačně prostí a jednodušší, stejně jako vaše smělé sebevědomí i macatá inteligence poněkud splaskly a nahradila je jistá, rozumná, nijak přehnaná, naběračka pokory.

A máte děti! Tedy, ne že byste je někdy nechtěli, ale bylo to tak daleko o školních přestávkách nad čtverečkovaným papírem při hře v piškvorky (ne, PlayStation3 ještě nebylo). A nemáte jedno, máte dvě. Ehm, á pravda, ještě je tu ten porod před čtrnácti dny – tak už tři. Nejstarší jde dokonce už do školy a dost možná bude účastníkem pronesení vousaté věty „učila jsem tvého tátu“ . Sic!

A když se tahle školačka před necelými sedmi roky narodila, měla nachystaný bezchybný plán výchovy, zcela prostý všech omylů a chyb, které ve své nevědomosti udělali rodiče jejích rodičů, protože vy je rozhodně nezopakujete. Existuje totiž halda moudrých a ještě moudřejších knih a výzkumů o křehkých duších dítěte, mamutích omylech 99% potomky se pyšnících předchozích generací a zaručených postupů, jak „vypěstovat“ stoprocentně prospívajícího občana naší zanedbatelné Galaxie s akurátním poměrem všech zásadních ingrediencí plnohodnotného bytí . Což své chybující mámě a tátovi vehementně vysvětlujete („mám vás moc rád, ale je jiná doba!“), aby vám náhodou své čerstvé vnouče nezkazili! Ale oni, tupci, zaslepeně trvají na svém, podivně se při tom pohrdlivě uculují („nojo, dneska se píše věcí, za pár let budou tvrdit opak, za nás žádné moudré rady nebyly a jak jsme vás v pohodě vychovali!“) a nejedno vaše nasupené prásknutí dveřma tím vyvolají…

A ejhle, sedm let v trapu, většina oněch moudrých liter už leží zaprášená ve sklepě, hned vedle krabice od TV, pytlem bot, co už nenosíte a je jim třeba dát ještě pár let, než vám přestane být líto je vyhodit definitivně a kompotem od babičky. A vy jste rok od roku věrnější kopií svých drahých rodičů. Dokonce se častěji a častěji přistihujete, že říkáte ve stejných situacích stejné věty stejnou intonací! Ty věty, nad nimiž jste tak vzpurně frkali a zvedali obočí… Občas, ne úplně zřídka, na ratolesti zařvete, ač víte, jak se to strašně nemá dělat a jak to k ničemu není dobré (jenže už vám tečou nervy) a i na ten zadek je tu a tam plácnete, což už se vůbec nemá dělat a tak dále.

A kdyby vám to řekl někdo před dvaceti lety, neuvěříte a před sedmi už vůbec ne. To se musí vodžít…