Přidat názor k článku Stopem tam i zpátky (o nějaký rok)

To samozřejmě, ale jde mi o přístup. Buď je budu brát jako grázlíky a podle toho s nima jednat, nebo je budu brát jako děti, který měly smůlu a zase podle toho s nima jednat. S vědomím, že možná už nic nenadělám, ale aspoň to zkusim.
Měla jsem v ruce spis tušim 14-tiletý holky, která chodila za školu a nevycházela s rodičema (podle zápisů trošku labilní a hodně nedůsledná matka, která hodně visela na svém novém příteli, který fungoval opravdu jen jako milenec matky a do výchovy se nijak nezapojoval). V tom spise se několikrát objevilo, že holčina hodně dobře reaguje na ocenění (její snahy nebo osoby), ale podle zápisů z návštěv psycholožky to evidentně nikdo nikdy nevyužil. Všichni se jí snažili domlouvat, že tohle se nedělá, že rodiče to mrzí (to nevim jak ji mělo oslovit, když s nima skoro nekomunikovala). Dokonce jí rodiče ve spolupráci s psycholožkou navrhli, že když bude sekat dobrotu, za odměnu jí pořídí sourozence! (Nebyl tam vymezený žádný časový úsek a velmi pravděpodobně to ani nemysleli vážně, což ta holka podle mě poznala. Krom toho to nebyl žádnej přirozenej následek jejího jednání, díky kterýmu by pochopila jakej smysl má chovat se jinak - bylo to všechno spíš stylem "udělej to kvůli nám".) Pak ještě sepisovali smlouvu co všechno by měla plnit, ale nebylo tam nic o tom, jak jí vyjdou vstříc ostatní. Byla prej dobrá v tanci, ale ten jí rodiče zatrhli, dokud se nezlepší ve škole (což ji samozřejmě mrzelo, ale na školní výsledky to vliv nemělo - jen se zatvrdila). Nakonec asi po roce docházení k tý psycholožce poslali holku do diagnosťáku, protože ve škole propadala a kupodivu ji to tam stále nebavilo, navíc se začala tahat s místníma vojákama (asi jediní, kdo jí aspoň krátkodobě projevovali lásku). Situace se samozřejmě nelepšila ani v diagnosťáku, ale dospělí mají alibi - udělali, co bylo v jejich silách. A to právě považuju za příklad jednání s dítětem, na který se dívám jako na grázlíka. Kdyby se na to někdo díval globálně, musel by vidět a řešit, že ve školách je většinou vážně děsná nuda, že matka se může přetrhnout kvůli příteli a dceru řeší jen když je průšvih, že ta holka navíc přišla o jedinej smysl života (myslim ten tanec) a další věci. Neboli, že v těch podmínkách se ta holka chová vcelku logicky a ně že by se měla jít někam napravovat či léčit. Spolupráce s rodinou a školou už je další věc a běh na dlouhou trať, ale snad jsem napsala srozumitelně proč je podle mě rozdíl v tom, jak se na dítě dívám.