Přidat názor k článku Jak se žije maminkám v zahraničí

Milá Kimmy, Mediano, Martino a ostatní,

díky moc za tyhle úvahy. Vynechám obecnosti, které jste už rozvedly docela doširoka, a budu psát spíš osobněji. Před pár lety - zavedli právě třírychlostní RP a já měla právě pět měsíců po narození třetího dítěte - dostala jistá redaktorka MFDnes číslo mého mobilu a volala mi, co si myslím o zvýšeném RP. Odpověděla jsem jí, že některým lidem sice může pomoci, ale obecně si myslím, že škodí ženám i celé společnosti, tím, že matky drží déle doma a tak z dlouhodobého hlediska snižuje nejen jejich profesní uplatnitelnost, ale třeba i jejich životní úroveň v penzi, atd., atd. Se zájmem přikyvovala, načež se mě zeptala, jaké výdaje umožní RP pokrýt v našem rodinném rozpočtu. Druhý den jsem pak nevěřila svým očím, protože jsem si v článku na první straně pochvalovala, jak nám nový RP pomůže a co všechno z něj zvládneme zaplatit. (To možná vysvětluje ten většinový obraz matky lačně sahající po vyšších a vyšších porodných, mateřských a rodičovských.)
Mít děti a být s nimi je úžasné, ale ne 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, několik let za sebou. Možná jsem jen lehce vyhořelá z těch 3 porodů během necelých 4 let, ale psychicky jsem na tom byla vždycky o dost líp, když jsem měla nějaký pidiúvazek, pro který jsem mohla produkovat konkrétní a ohraničenou činnost, za kterou jsem sklidila ocenění (ne jako "Ta polívka je moc zelená, blééé!"), byla v kontaktu s lidmi mého věku a mých zájmů (a nediskutovala jen ve školce o nakažlivosti aktuálních viróz nebo v sámošce o tom, co zas proboha budu vařit a jak je to všechno drahý) a - last but not least - věděla, že ty peníze, co mi chodí na účet, si dokážu vydělat, ne je jen fasovat. Ale jak říkám, možná jsem jen vyhořelá, nebo dokonce chorobně nejistá ve své mateřské roli... a taky nejsem úplně odvázaná z toho, že dítě, které na mě tři roky visí, pak ze dne na den odevzdám na 9 hodin (pokud strávím na cestě jen jen půlhodinu) do školky, takže teď, pár dní poté, co mi ÚSSP poslal mmch. velice ponižující rozhodnutí o ukončení vyplácení RP (jako bych se ho teď, s tříletým dítětem, někdy domáhala! taky vám to přišlo...?), pokračuju nadále ve zkráceně úvazkovém režimu. Díky tomu moje nejstarší, která nastoupila do první třídy, nemusí do družiny od půl sedmé do půl čtvrté, nebo chodit s klíčem na krku, a nejmladší, tříletý, si zase může na školku zvykat tak, jak potřebuje. Možná, že mi kvůli tomu jednou prominou i to, že jsem v době jejich spánku v dětství neuklízela, nežehlila a nevařila, ale seděla u počítače, a možná dokonce i to, že občas musely strávit celý den s tátou nebo s babičkou - školka před třetími narozeninami neměla zájem... Nemáme možná tolik peněz, ale nehladovíme, máme co na sebe a kde bydlet, a zdá se, že jsme všichni spokojení.

Nu, chtělo by to nějakou seriózní deklamaci na závěr, tak tady je: Doufejme jen, že přechod od dětské bezstarostnosti k dospělému převzetí zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za svou budoucnost, se naší společnosti podaří v dohledné době. Stávající situace není jen plýtváním peněz, ale i talentů a schopností (a mám-li soudit podle sebe, i duševního zdraví) téměř poloviny populace.