Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

Budu mluvit z pozice matky dvou malých dětí a zároveň z pozice učitelky. Souhlasím s autorkou, že někdy je lepší jedna na zadek než spousta plků za chvíli. Na druhou stranu nezavrhuju (a někdy využívám) i psychosociální prostředky výchovy (zákaz pohádek, ňaminek nebo naopak motivaci pozivitní jako návštěva cirkusu apod.). Myslím, že i téhož dítěte funguje jednou to a jindy něco jiného. Důležité je umět správně odhadnout, kdy který způsob výchovy a motivace použít. Nic se nesmí přehánět. Psychický teror, vydírání, stejně jako zadek a nohy sešlehané šňůrou od vařiče do rudých jelit (i to jsem zažila kdysi u své kamarádky) nejsou to pravé ořechové. S dětmi ve škole jsem se vždycky uměla domluvit. Hodně mi pomáhalo, že jsem s nimi jednala jako s dospělými. Chtěla jsem od nich zodpovědnost a dávala jsem jim spíš najevo, že mě jejich zlobení udivuje, protože od dospěláka bych něco takového nečekala. Fungovalo to i na ty největší "grázly" a pravidelně jsem si nejlíp rouměla s nejproblémovějšími třídami na škole. Byly samozřejmě výjimky. Paradoxně největší problémy mi ve třídě dělávaly "panenky Barbie". Typ holčiček jako z cukru, načinčaných, namalovaných, navoněných, ve drahých značkových věcech, s nejlepším vybavením, ale hloupých až běda. Bez zájmů, bez koníčků, znuděných a "prázdných". S těmi najít společnou řeč je pro mě největší oříšek. Mnohé z nich tvrdily, že je doma nechávají dělat, co chtějí a nic jim nezakazujou. Vytahovaly se tím. Jenže když jsem pak mluvila s jejich rodiči, zjistila jsem většinou, že je to trošku jinak. Ne, že by jim nic nezakazovali, oni si jich prostě nevšímali. Ty děti jim nestály ani za "ahoj" ráno mezi dveřmi. A tak jsem postupně zjistila, že to většinou nebývá "volná výchova", co je zdrojem nejhůře se chovajících jedinců, ale lhostejnost rodiny, nezájem a absence jakéhokoli bližšího vztahu, který je základem jakékoli (tudíž i volné) výchovy.