Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

Plácám a plácám a někdy dokonce řežu...jo, jo, je to tak...když nepomáhá prosba,domluva,nepomáhá hrození tak se musí jít silou. Vždy je upozorním: nedělej to, budu se zlobit, budu zlá, nebo dostaneš na zadek. vědí, co je čeká a stejně do toho jdou. Vidím na synkovi- 3 roky, jak zkouší, jestli je to opravdu vždycky stejné, jak zkouší, co vydržím. po výprasku je pak vždycky přitulí a začne poslouchat. Ne jen tak že udělá, co je potřeba, ale on se sám v sobě zastaví a začne uvažovat co se stalo. Do té doby je zas zběsilé zvíře. Jsou tak plní svých emocí a chtění, že naprosto vůbec nesledují svět okolo sebe, často je to plácnutí vytrhne a oni začnou zpytovat, kde se stala chyba a to je podle mého ten moment na vysvětlování, pevné objetí a mám zkušenost, čím je dítě starší je bití míň. Jen tak mimochodem, čím tvrdší jsem na synka- temn prostě jde hlavou proti zdi, tím na dcerku nemusím. Je prostě jiná a stačí jen pohrozit a dá pokoj...