Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

Teď jsem si zrovna půjčila knihu Respektovat a být respektován. Je minimálně zajímavá. Moji rodiče mě vychovávali dost autoritativně. Vlastně se tak trochu chovají dodnes a mně to vadí. Takový ten styl příkazů, odsekávání, prostě to byste museli zažít. Nejhorší je, že když jsem v presu, dělám přesně to samé mým dětem. Opakuju to po našich. Dcera je celkem mírná, na zadek nedostala ani nepamatuju. Spíš mám tendenci ji občas psychicky vydírat, trestat (když to takhle napíšu, tak je to hrozné, ale trochu to tak je) a to taky není správné, možná horší. Synovi je něco málo přes rok. Třeba teď mi pořád otvírá ledničku. Nic nezabírá. Tuhle jsem se už naštvala a plácla ho přes ruku. Nepomohlo, plácla jsem několikrát a snad už víc plácnout nemohla. Smál se, pak plakal a stejně hned znova otevřel. Takže u něj to nemá cenu, nerozuměl tomu.
Já třeba ráda občas čtu o výchově, ráda si poslechnu jiné názory. Dcera je totiž spíš zakřiknutá, málo průbojná. Její povahu nezměním, ale nechci ji výchovou ještě "dorazit". Na druhou stranu je třeba aby dědi dodržovaly daná (rozumná) pravidla, já se zase nepředělám na matku (ani nechci), která po dětech všechno uklidí, ve všem jim vyhoví, vše dovolí.