Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

Překlep - po 2., ne po 3. narozeninách (mladšímu rostou zoubky, tak jsem k němu odběhla a odklikla text bez kontroly), zas takový andílek to nění.
Když třeba mladší opakovaně zkouší něco ze své židličky házet na zem, tak to nedělá, aby zlobil, ale protože prostě zkouší dvě věci - jednak co se stane s tím, co hází, a za druhé, co na to řeknu já. Vysvětluju přiměřeně věku - tomu staršímu už docela složitě (i když mě víc zaměstnávají jeho vlastní otázky, než že bych ho musela nějak výrazně usměrňovat), tomu mladšímu jednoduše - např. s autíčkem se nědělá "bác", protože by mohlo udělat "křach" a už by nejezdilo, na horkou troubu se nesahá, protože je to velké "au", máma se netahá za vlasy, protože je to pro ní "au" (i když konkrétně v tomto je výchovný efekt hodně sporný - často mě za ně schválně zatahá a prohlásí "au" a asi aby to bylo spravedlivé, zatahá i sám sebe a taky to komentuje "au"). K plácnutí mlašího se uchyluju občas, když mi zdrhá s holým zadečkem při přebalování, ale efekt je nulový - jen si tím trochu ulevím. Staršího jsem plácla párkrát - kolem 1 roku myslím jednou přes ručičku - ale jen symbolicky, když opakovaně dělal něco, co neměl, a pak asi 3x přes zadeček, když mi ujely nervy. Mám ale trochu problém vysvětlit mu, proč já ho plácat můžu a on mě ne (katolíci nejsme, takže Bibli mu necituju). Ale překvapuje mě, že v poslední době starší docela často naplácal nějaké hračce, která ho zlobila, a mladšího brášku má sklony za trest "ducat" - když já používám fyzické tresty minimálně (a tatínek vůbec) - myslím, že hodně toleruju a hodně vysvětluju, spíš asi zbytečně moc často zvedám hlas.