než buď dítě plácnout, anebo popadesáté něco vyvětlit, přestože dítě tu věc dělá stále znovu. Například zjistit, zda po prvním (nebo druhém) vysvětlení dítě chápe, proč danou věc nemá dělat, a říct mu, co se stane, když ji udělá znovu (například nebude si moct hrát s hračkou, kterou ničí, protože ta hračka stála peníze atd., apod.). Což není trest (jako je třeba plácnutí nebo zákaz něčeho, co s danou situací vůbec nesouvisí), ale přirozený důsledek chování dítěte. Pak je podle mě šance, že se dítě učí rozumět tomu, jak jeho chování souvisí se světem a s lidma kolem, a nedělá věci jen proto, že se bojí trestu, a jen tehdy, když se nad ním vznáší kontrolující oči a trestající ruka (hlava). Samozřejmě nenechám dítě pocítit přirozené důsledky v každé situaci (vběhnutí pod auto), ale to asi dá rozum.
Předchozí