Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

Stáňo,

já už mám děti větší a období vzdoru za námi, u obou vcelku v klidu (jen ta starší si občas struhla nějaký ten větší vztek, většinou výlev bezmoci nad tím, že svět opravdu neudělá to, co ona po něm chce, i když třeba hezky poprosí nebo požadavek 15x zopakuje )

Myslím, že Margot se zmínila o neverbální složce, což je podle psychologů VALNÁ VĚTŠINA komunikace. Záleží na tónu, celkových gestech... Nedávno tu nějaká holka psala, že u jedné kamarádky doma rodiče prohlašují "dokud dáváš nohy pod můj stůl, budeš dělat to a to" a část holek se velmi pohoršila. Já zažila podobné formulace jako puberťačka - "dokud tě živíme..." a nikdy jsem s nimi neměla nejmenší problém, protože jsem dobře věděla, že je v tom podtón humoru, připomínka, že máma má třeba strach, když se nečekaně zpozdím a tak. U mé sestřenky to ale vypadalo jinak, tam v tom "dokud tě živíme..." znělo "tady jsem pánem já a ty poslouchej a mlč"

Většinou říkám dětem "prosím", když něco chci připomenout, často se prostě ptám - hrála už jsi dnes na flétnu? Někdy říkám "je třeba" - "hele holky, za chvíli dorazí babička, je třeba umýt koupelnu a záchod, já beru ten záchod, pusťte se do koupelny, jo?" Kdybych měla jít na puberťačku nějakým konstatováním "po příchodu domů si uklízíme boty", připadala bych si jako slaboduchá a ona by mi nejspíš odvětila -"no tak si je uklízejte, vždyť vám v tom nebráním" (Je to dítě, které mi na prosbu "podej mi kapku vody, prosím" přineslo na dlani kapku vody )