Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

No, myslím si, že domněnka, že dítě, když POCHOPÍ, proč něco má/nemá dělat, přestane "zlobit" a bude dělat to, co má/nemá, je poněkud naivní. Máme 3 kluky (6,4 a 2 roky), každý jsou jiný, ale každý občas dělá něco, co se nemá, ačkoli jsme si věc nesčíslněkrát vysvětlili a minimálně u obou starších vím jistě, že POCHOPILI! Jenže pochopení nerovná se poslouchání. A to máme štěstí, že jsou kluci svým přirozeným založením spíš hodnější. Přečetla jsem několik knih s doporučeními jak vychovávat a nejbližší je mi asi pí Prekopová a pevné objetí, které u nás docela funguje. Bohužel máme-li do 2 minut vyjít všichni z domu, abychom byli ve škole včas, nemůžu vzít prostředního syna do náruče a řešit pevným objetím to, že se válí po zemi a odmítá jít, protože si právě hezky hrál (upzorňuji, že jsme x-krát vysvětlili, proč musíme bratra doprovázet, každé ráno vytrubuji upozornění, že za chvíli musíme odejít). Stejně tak jsem tuto metodu nemohla používat v době, kdy mě pevné objetí vyřadilo na cca 1/2 - 3/4 hodiny z provozu, zatímco mi po domě lezlo roční dítě, že.
Stejně tak nejstarší syn v 18 měsících vstoupil do vozovky. Odvedla jsem ho zpět na chodník, vysvětlila, pustila ho, šel tam znovu. Když se tam po vysvětlování vydal počtvrté s nerušeným klidem zas, nevydržela jsem a plácla ho párkrát přes plíny. Už do vozovky nešel! Takže argumenty, že plácnutí nepomáhá, taky nejsou pravdivé. Někdy a u někoho pomáhá. 8 letý syn našich kamarádů začal doma (pravděpodobně vlivem školních kamarádů) mluvit velice sprostě. Doma se u nich sprostě nemluví, vysvětlili mu situaci, důvody, i to, že tím vlastně poškozuje celou rodinu. NIC! Situace se opakovala, vysvětlovali horem dolem a NIC! Až se jednou tatínek opravdu naštval a synovi dal v příslušné chvíli facku. Pořádnou! Sám tatínek z toho byl "hotový". Nicméně sprosté mluvení ustalo a po nějaké době syn sám doma prohlásil, že chtěl ve škole zase říct TO SLOVO, ale vzpomněl si na ránu, kterou od táty dostal, tak slovo neřekl. Čímž popírám i teorii, že děti, kterým občas někdo "jednu šoupne" (a samy vědí, za co to bylo), pokračují v činnosti vesele dál, pokud není rodič v dohledu. Prostě některé to tak dělat mohou, některé ne.
Osobně mám pocit, že z většiny knížek, které jsem o výchově četla, jsem hlavně dospěla k mohutným výčitkám svědomí a rozebírání vlastních selhání, když už někdy nevydržím a syna plácnu. O to víc se pak divím, když to plácnutí zafunguje. Prostě na každé dítě platí něco jiného a navíc si taky musíme připustit, že jsme jen lidé, že můžeme být unavení, nevyspalí, tlačeni časem apod. Myslím, že každý rodič, který své děti miluje se snaží najít tu nejlepší cestu. A každý občas selže a má na to právo.
Na závěr si ještě dovoluju zpochybnit srovnání, když uhodím dítě a když uhodím partnera/ku. Nedomnívám se, že by dospělý (normálně se chovající) jedinec dělal druhému naschvály, lehkovážně ohrožoval svůj život nebo zdraví. Naopak by měl být schopen nést svou odpovědnost, být si vědom svých povinností a toho, že jeho jednání může mít takové a takové NÁSLEDKY! Což, ať se na mě nikdo nezlobí, děti samy od sebe nemají, k tomu se musí vychovat. (A upřímně řečeno, když vidím některé DOSPĚLÉ řidiče, možná by víc než pokuty pomohlo, kdyby jim mohl někdo "pár šoupnout". )