Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

Jasně, že napsali, ale myslím, že inspirace v Konceptu kontinua tam je, ne? Nebo se možná pletu? Každopádně jsem tu knížku nedočetla, protože mé rozpaky byly neadekvátní k mým časovým možnostem. Ale možná, že kdybych ji dočetla, kdo ví..... Nějak mi přišlo, že v uváděných příkladech autor předem očekává, že se dítě samo rozhodne zodpovědně a zohlední možné následky jako dospělý. Což podle mě nefunguje. Dítě je dítě a dospělý je dospělý! Např. situace, v níž chce dítě jít ven jezdit na kole a rodič mu říká něco jako "Uvědom si ale, že máš ještě psát domácí úkol a myslíš si, že to stihneš?" 1) předpokládá tento příklad, že dítě zná hodiny a má poměrně jasnou představu o čase a 2) co udělám v případě, že dítě prohlásí: "Jo, stihnu to! " A pak to nestihne? A aplikuji to přímo na naši situaci, kdy by oba starší synové rozhodně prohlásili, že to stihnou, navíc ani jeden z nich nezná ještě hodiny a nemáme jedináčka, takže případné následky toho, že syn se rozhodne "nesprávně", přípravu do školy nestihne a budeme ji pak honit před spaním, "odnese" celá rodina. A nejvíc samozřejmě ne syn, ale já, která se budu večer potýkat s příliš unavenými menšími dětmi a ráno potáhnu do školy nedospanou smečku....
Nebo když chci, aby se děti více oblékli, protože je venku chladno. Naši kluci jakoukoli manipulaci s oblékáním, převlékáním apod. nemají ani trochu rádi (ani se jim nedivím). Odmítnou, upozorním je, že by mohli být nemocní. Odmítnou-li znovu (úplně slyším odpovědi "To nevadí" nebo "Neboj, nebudu") a pak nemocní budou?
Prostě se domnívám, že vést dítě výhradně tím, že s ním jednám jako s dospělým a stavím na tom, že ho nechám nést následky jednání nelze absolutně. Dítě musí být ve věku a intelektuální (někdy i emocionální) kondici, kdy je schopno si následky usouvztažnit s bodem, který je zapříčinil a tyto následky nese převážně dítě ne okolí...... A situací, které tomuto předpokladu neodpovídají řeším denně několik.
Zkoušela jsem nejvíce nejstaršího syna vychovávat převážně vysvětlováním, zdůvodňováním atd. Výsledkem je, že je vysoce argumentačně zdatný, umí odpovědět skoro na všechno, ale nemám pocit, že by ho to nějak výrazně nutilo k "poslušnosti"nebo podle RaR k tomu, aby si pro své chování vybíral to, co "je správné". Nezdřídka se mi stane, že něco provede a na mou otázku, proč to udělal, když jsme si tolikrát vysvětlovali, že a proč se to nedělá, mi odpoví: "Nevím...." A taky nezřídka vidím, že on ví, co je správné, ale v tu chvíli se mu to jaksi "nehodí do krámu", "nechce se mu", je unavený, nevím co ještě a prostě to, co je správné neudělá. Co pak? Vysvětlovat znovu? A zase a zase? Když to stále nemá kýžený výsledek?
A taky se domnívám, navzdory RaR, že děti prostě musí poslouchat. A poslouchání nemusí vést k tomu, že pak budou poslouchat každého a nebudou si schopny samy vyhodnotit, zda daného člověka v danou chvíli poslechnout nebo ne. Pro někoho to platit může, pro někoho ne.
Hezký den