Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

dajáno, problém je, že se ty zkušenosti nedají přenést a tím méně popsat. Prostě to chce vyzkoušet, také jsem dřív svoje děti občas plácla, když jsem si nevěděla rady. Teď už nemusím a je to pro mě úleva.
Mám také hodně tvrdohlavého syna, budou mu 4 roky. Jak není po jeho, je zle, on něco chce a co to znamená pro ostatní, je mu zatím úplně jedno. Nicméně, když se šprajcne, nejlíp se mi osvědčilo, zklidnit ho, na chvíli přestat řešit problém, a zjistit, proč se vlastně vzteká nebo proč chce něco jiného. Většinou mu docela dobře stačí jen to, že jsem projevila zájem. Např. chce v obchodě bombóny, když odmítnu, začne se jich dožadovat hlasitějc. Můžu se s ním hádat, můžu mu jednu plesknout, oboje povede k tomu, že bude křičet ještě víc a pěkně dlouho. Nebo si s ním promluvím, dám mu najevo svoje pochopení, že má bombónky rád, chvilku o tom jen mluvíme, jakmile se on rozmluví a přestane brečet, je vyhráno, pak už je totiž na příjmu a je schopen pochopit, že bombóny už má doma, nebo, že už jsem mu koupila jahody, které také moc chtěl. Prostně jsem zjistila, že se nevzteká ani tak kvůli tomu, že něco chce, jako spíš kvůli tomu, že ho nechápu. Jakmile dám najevo pochopení, velmi rychle se zklidní. Podle metody RaR se to jmenuje Empatická reakce a Splnění přání v představě.
Kurz R + R jsem absolvovala spolu s několika kamarádkama a tak se vzájemně podporujeme. Když jsme někde společně, tak je to docela legrační pozorovat, jak používáme stejné techniky, přesně víme, co ta druhá udělala a proč. Je to, jakobychom měly nějakou tajnou řeč.
Teď začal syn chodit do školky, tak se setkávám víc i s jinými rodiči a hodně často pozoruju, že problém je v tom, že se snaží něco dítěti vysvětlit ve chvíli, kdy to dítě prostě není na příjmu.