Přidat názor k článku Pár postřehů o výchově

No právě,"jedna facka by byla mnohem míň bolestivá než hodinové domlouvání". Jasně, dítě v tu chvíli ví, že udělalo něco špatně, ale co dál? Co udělá příště ve stejné situaci, když u toho nebudeš? Anebo i když tam budeš, ale dostat facku pro něj bude prostě "míň bolestivé" než se zachovat správně? Nevím, jak jsi byla vychovávána rodiči, kteří netrestali, ale v zásadě existují tři přístupy (popsáno v knize Parent Effectiveness Training), první je založen na tom, že navrch má rodič - trestá, nařizuje, dává odměny, rozhoduje. V druhém má navrch spíš dítě - dělá si s rodiči, co chce, "šlape jim po hlavě", a i když mu rodiče neustále domlouvají a vysvětlují, není to k ničemu, a občas samozřejmě udeří, když jim rupnou nervy. Oba tyhle přístupy jsou založené na boji, na tom, že jedna strana musí vyhrát a jedna prohrát. Třetí přístup je založen na respektu dvou rovnocenných lidí (samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že jeden je dospělý rodič a druhý dítě) a nemělo by jít o boj, ale o to, aby byli spokojeni oba - to, o co se snažíš v každém jiném vztahu - dohodnout se. A protože dítě je dítě, musí se všechno učit, tak to samozřejmě vypadá trochu jinak, než když komunikuješ s manželem, kamarádkou, šéfem v práci, i když ne zas úplně jinak. Samozřejmě to není tak, že když dítě něco provede, domluvíš mu a nic se neděje. Metody jsou popsány v knihách, je toho spousta, co se dá dělat v různých situacích, a stručně řečeno místo trestů se dá užít metoda přirozených důsledků (dítě musí něco napravit, je mu k něčemu zamezen přístup a tak), ale když člověk změní přístup celkově, tak těch situací, kdy by bylo "potřeba" trestat, ubývá. Ale aby to nevyznělo, že je pro mě vše jasné a jednoduché, já neustále musím bojovat s tím, co mám v sobě z dětství, často jsem nespokojená s tím, jak různé situace řeším a mnohokrát pochybuju, jestli dělám věci správně.