Přidat názor k článku Mámou ve dvaceti X mámou ve čtyřiceti

No my jsme spolu s manželkou chodili od 16 let. Nějak se nás už v té době dotklo křesťanství tak jsme se rozhodli, že to nejlepší si necháme do manželství. V 18 jsme oba odmaturovali, já šel na MFF UK, ona na nástavbu na ekonomce, na podzim přišel rok 1989. Já byl na jaře 1990 po dlouhých vnitřních bojích a po závěrečném osobním rozhodnutí pokřtěný u evangelíků, ona v létě u katolíků (ač jsme měli spoustu skvělých lidí z obou církví kolem sebe, tak já jsem více uvěřil jedněm, ona druhým).

Vcelku jasně jsme věděli, že bychom se měli vzít ("přechozený" vztah), ale nebylo kde bydlet atd. Oba jsme sice byli členy svých církví, ale chodili jsme si velmi často i na Bohoslužby navzájem. Přišly první krize, rozešli jsme se na delší dobu. Tehdy to bylo z mé iniciativy, kdy jsem cítil, že mám v životě spoustu průšvihů, které je nutno vyřešit o samotě, mimo budovaní, nebo spíš údržbu vztahu. Po tomhle rozhodnutí jsme oba probrečeli pár nocí. Mezitím umřely moje prarodiče a matka už zůstala v bytě po nich, kde o ně pečovala. V tomtéž roce dům převzali restituenti.

Budoucí manželka v té době chodila na přípravu na biřmování v rámci Obnovy v Duchu Svatém a nějak si uvědomila, že si není jistá, že doživotně zůstane u katolíků. Svěřila se to své kamarádce a kmotře a ta udělala to co musela - promluvila si o tom s vedoucím Obnovy a farářem kostela, kam žena chodila. Domluvili si schůzku a farář (jinak moudrý a vážený muž) tam zareagoval tím, že ty pochybnosti zlehčoval. V důsledku toho se žena již k biřmování nevydala. Po několika týdnech váhání, hledání možností jak by mohla být užitečná tam i jinde tehdy přestoupila k nám do sboru.

Když se modlila za budoucího manžela, tak prožila, že jí Bůh řekl, ať se nemodlí nekonkrétně, že již jednou přijala, kdo má být její manžel. Já o několik týdnů později jsem se modlil, aby mi Bůh pomohl vyřešit nějaký problém ve vztahu k matce, a dostal jsem lapidární odpověď: "To zmizí samo, až si vezmeš ... (mojí ženu)." Za týden jsme stál s kytkou před její prací, další týden jsme se dohodli, že už chodit nebudeme, ale že se za 5 měsíců vezmeme (zkrácená lhůta její maminky na přípravu svatby).

Den po první státní zkoušce jsme se v roce 1993 vzali. Já jsem byl jako v bavlnce, protože jsem ještě studoval (po Bc. titulu jsem si mezitím prodloužil studium přestupem na jinou školu). Byt jsme měli nájemní, ale hlavně že vůbec měli. Žena toužila po dítěti co nejdříve, ale uznávali jsme, že je třeba vyřešit studium a vojnu. Bránili jsme se tehdy hlavně počítáním plodných a neplodných dní (ač jako protestanté nemáme nic proti neabortivní bariérové antikoncepci - tj. hlavně kondomu a spermicidům). Párkrát jsme si mysleli, že dítě je na cestě a prožívali to jako zkoušku ochoty změnit plány.

Těsně před vojnou jsme otočili systém plodných dní a tak se nám dítě narodilo ve 25 letech po 8 měscích mé vojny. Po 10 jsem šel domů. Porod byl ale velmi těžký a žena při něm měla na mále. Po porodu CS ji museli znovu otevřít a řešit sepsi v ráně. V porodnici byli přes měsíc.

Začal klasický ekonomický kolotoč. Zatímco do vojny jsem mohl ve volném čase pracovat v círki jako dobrovolník s dětmi (na 700 členů jsme měli přes 300 dětí), teď nastal frmol. Nastoupil jsme do práce k českému vyžírkovi, který se napakoval tím, že "zprivatizoval" software a vývojové oddělení jedné pražské komunální firmy a stal se brzy monopolním dodavatelem v Čechách. Díte, nedítě, jezdil jsem na celé týdny na služebky na Moravu, často najednou "nebyly" v pokladně peníze na zálohu na hotel, diety, .... Vydržel jsem tam přes rok, pak to postupně, firma od firmy šlo k lepšímu.

Jenže brzy se zjistilo, že dítě není zcela normální, naštěstí to skončili jen u těžké LMD, ale chtěli nás poslat do zvláštní školy. Po 6 letech úmorné práce s ním (žena doma) je dnes jen se slabou dysgrafií a dyslexií, s pomocí psychofarmak v primě lehčího osmiletého gymplu.

Ani druhé dítě to nemělo snadné. Nejprve hrozili vrozenou vadou. Amniocentézu jsme odmítli, protože na co by nám při riziku 0,5 procent potratu byla 3% informace, s níž bychom stejně neuměli naložit. Vrozená vada se žádná nekonala. Ale po skončení RD se začaly projevovat velmi časté infekty HCD a exémy, nosní mandle nepomohla a nakonec posudková lékařka schválila POB na dceru, která trvala do konce první třídy.

Dcerka skoro nesměla do školky, ve škole měla docházku 75-60%, musela se učit doma. Tohle vše bylo to co zablokovalo možnost ženy jít pracovat, tak mi aspoň umožnila dělat špičkově mojí práci. Začal ale narůstat problém s bytem, jak s majiteli, tak s rozměrem (cca 42m2). Bohužel, projevila se moje od dětství hraniční cukrovka. Teď řešíme jako jediné, dosti riskantní východisko hypotéku.

Když jsem četl příspěvky, že děti je třeba si užít, tak ano. Souhlasím. ALE někdy to užití je v tom, že nebudete moci 2 ze 3 týdnů ven, protože jedno z dětí bude nemocné. Pak zase proto, že sice budou zdravé, ale budete muset oběhnout 4 doktory za týden. Pak budete dělat 6 let logopedii, kde se sice vyřeší většina problémů, ale poslední 2 roky se R a Ř neposune ani o kousek. Pak budete běhat každý měsíc k lékaři kde po vystátí fronty vám vydá recept na lék, který synovi jediný pomáhá a přitom jiní lékaři vám ho odmítnou předepsat, protože farmakoterapii LMD nevěří. Pak budete v noci mazat dcerce exém po celých nohách protože mladá slečna se zabejčí a odmítne si ho mazat. Budete v řadě 10 týdnů dávat ATB, Brufen a Paralen, abyste dostali pod kontrolu teplotu opakující se angínu-angínu-spálovou angínu-pak týden hospitalizace kvůli epiglotitis (v 6 letech !!!) - naštěstí zachycená včas námi pod obrazem angíny na ORL jí rovnou dali na kapačky - pak ještě rekonvalescenci a hned další virózu. Budete se muset s dítětem doma učit to co se učí ve škole, chodit pro úkoly. Kvůli LMĎáčkovi budete mít 4x za rok vážné jednání ve škole, budete si týdně telefonovat s třídním, budete vysvětlovat ostatním učitelům, že přeci má IVP a jakto, že to nevědí? Budete s ním opakovat vše ze školy, pak dělat úkoly, které zaberou 2x tolik času co normálnímu dítěti, pak ho odvezete na kroužek a budete se modlit, aby mezitím to mladší nemocné něco neprovedlo. Pokud to mladší nemocné vezmete ssebou, tak vám ho MP odtáhne v autě, které nebylo kde zaparkovat (u nás skončila jen ve vzduchu, pak šla kolem učitelka a upozornila je na to...) s výsledkem fóbie k autu na 2 roky. (Maželka ji nechtěla brát do deště). Večer budete s ním každý den podle PPP slabikovat 6 stran knížky společně nahlas po 3 roky. Atd. Pokud se dostanete ven, tak jednou za 2 měsíc o víkednu, kdy bude pršet a má nepřekročitelné narozeniny tchýně. Jo a nejlépe, pokud vašeho samoživitele pošle firma v tomto roce na 3x 14 dní na školení do ciziny a pak na 6 měsíců na projekt odkud bude létat co 2 víkendy.

I tak může vypadat mateřství, ale jsme šťastní, protože je to z větší části za námi.