"Povolání máma" je snad to nejhezčí a zároveň nejzodpovědnější zaměstnání, pro jaké se můžete v životě rozhodnout.
Počítat ovšem musíte s neomezenou pracovní dobou, zkušební tři měsíce vám malý zaměstnavatel neposkytne a možnost dát výpověď neexistuje. Stát se mámou zkrátka znamená začít úplně nový život. Někdo do něj skočí po hlavě už ve velmi mladém věku, jiný si ho roky promýšlí, až nakonec biologické hodiny začnou tikat hodně nahlas... Ze skutečných příběhů tří různě starých žen jsme se snažili zjistit, jak změní život brzké a jak pozdní mateřství.
Simona, na rodičovské dovolené, 23 let, 3,5letá Dominika: Mámou ve dvaceti? A proč ne?
Jestli jsme se s Pavlem nějak před děťátkem chránili? Ne. Chodili jsme spolu ani ne rok, když se to stalo, neměli jsme ještě žádný pořádný sexuální život ani předchozí zkušenosti. Dítě jsem si přála snad od 16 let, ale určitě jsme se nesnažili, abychom ho měli. Vlastně jsme se spolu milovali jen párkrát, asi 2x si Pavel vzal kondom. Když jsem těhotenství zjistila, věděla jsem hned, že mimi chci. Moje máma chtěla, abych šla na potrat... Ale to bych nikdy neudělala. Bála bych se taky, že už pak nebudu moct mít děti.
Byla jsem v 6. měsíci těhotenství, když jsme se brali, svatba byla moc hezká a se vším, jak se patří. Než jsem porodila, Pavel začal studovat na VŠ na stavební fakultě. Porod byl úplně v pohodě, během těhotenství jsem přibrala jen 9 kg, takže jsem hned mohla začít nosit svoje staré netěhotenské oblečení. Problém byl v bydlení. Nejdřív jsme byli v domku u manželových rodičů, u našich jsem bydlet nechtěla kvůli mámě. Vyžili jsme tak nějak z mojí mateřské, snažila jsem se i něco ušetřit... Jeho máma mi ale pořád házela klacky pod nohy, vadilo jí, že malá hodně brečí. Dominika byla hodně plačtivé miminko, v noci se pořád budila, měla jsem asi málo mléka. Kojení mě ani moc nebavilo, tak jsem ji brzo začala přikrmovat. Tchyně taky pořád kontrolovala, jestli nespotřebovávám zbytečně moc vody, tvrdila, že dítě stačí osprchovat jednou za tři dny apod. Měla jsem ji v patách na každém kroku. Pavel jezdil domů ze školy jen na víkendy a to se pak mohla přetrhnout - on je jedináček a jeho maminka se v něm vidí... Nakonec, asi po třech měsících života s Pavlovými rodiči pod jednou střechou, když už jsem byla úplně vynervovaná a zhubla jsem dalších 5 kilo, tak můj taťka upravil suterén ve svém rodinném domě a od té doby tam bydlíme. Je to vlastně byt 2+1 a celkem se to dá. Naši bydlí nad námi, mamka nepracuje, protože je v invalidním důchodě, a tak občas vypomůže s hlídáním. Z mojí mámy se nakonec stala úžasná babička - Domču přímo zbožňuje a ona ji taky.
Z čeho žijeme? No, Pavel začal už při studiu pracovat, domluvil si individuální plán, tak to tak nějak lepíme. Vloni skončil jako bakalář a dál už nestuduje, i když nejdřív chtěl. Já už hledám nějakou práci, ale v této době je to těžké, navíc žijeme v malém městě a příležitostí tu moc není. Mám vystudovanou střední ekonomickou, ale žádnou praxi a malé dítě. To není nejlepší životopis... Doufám ale, že něco časem najdu. Malá už chodí do školky, mně skončí brzo rodičovský příspěvek, tak musím.
Chtěli bychom se odstěhovat do nějakého většího města, i když Pavel tu má dobrou práci. Hlavně já bych chtěla zkusit žít někde jinde, třeba v Praze, tam mám starší sestru, která ještě nemá svoje děti a Dominiku má moc ráda. Máme docela dobrý vztah, tak mi nabízela, že by mi pomohla, když bych potřebovala... Možná bych i chtěla další dítě, i když teď už vím, že je to hodně náročné. Hlavně to, že jsem byla pořád celé dny sama s malým dítětem, které nebylo úplně klidné a hodné. Pavel ale teď rozhodně další dítě nechce.
Ano, uvědomuji si, že jsem si toho moc neužila, žádná moje spolužačka ze střední ještě dítě nemá. Ale já jsem nechtěla studovat, nebaví mě se učit a nemám na to hlavu, ani nemám žádné přehnané životní sny nebo touhu dělat nějakou jednu práci. Asi proto, že to u nás doma mezi mámou a tátou moc dobře nefungovalo, tak jsem chtěla co nejdřív odejít z domu a mít svoji vlastní rodinu... Těším se, že příští rok pojedeme s malou k moři, šetříme na to. A že až bude větší, tak budeme třeba spíš víc kamarádky než matka s dcerou. Jak jsem říkala - moje máma mě taky měla brzy, spíš jsem jí překážela a nikdy jsme moc hezký vztah neměly. Já to chci mít se svojí dcerou úplně jinak...
Anna, tč. studující a hledající práci, 38 let, 4 děti: Adéla (skoro 20 let), Eliáš (18 let), Adam (14 let), Kristián (12 let)Přístup "nejdřív si užít a pak mít děti" neberu
Otěhotněla jsem přesně v čase 18. narozenin. Upřímně řečeno, byla jsem dost dynamická osobnost, chtěla jsem dokázat spoustu věcí, cestovat, studovat astrofyziku a medicínu a děti jsem původně neplánovala mít vůbec. Tehdejší přítel si ale děti přál, dokonce jich chtěl mít pět, a tak jsem kvůli němu o tomto kroku zauvažovala. V té době jsem byla zaujatá psychoanalýzou a vlastně mě i zajímalo, jaké to bude, takže vědecký přístup trochu převažoval nad city. Jednoznačně mi přišlo správné řešení - pokud mít děti, tak v co nejmladším věku. Toto rozhodnutí vycházelo jednak z tehdejšího stavu životního prostředí (kumulace jedů v organismu s narůstajícím věkem) a zároveň jsem odmítala názor "napřed si užít a pak mít děti", což byla cesta mých rodičů. Zejména oni na moje těhotenství reagovali fakt strašně…, ale naštěstí to bylo ještě v okamžiku doznívajícího rebelství, takže mě to povznášelo.
Jestli jsem byla na dítě připravená? Ne, nebyla. Byla jsem spíš bojovník, připravená nějak zvládnout to, co v daný okamžik přijde, ale nijak jsem o tom neuvažovala. Nejvíc mě zaskočilo, jak to bylo v pohodě a že se mi to zalíbilo. Všichni mi vyhrožovali, že nebudu moci dělat nic jiného než se starat o dítě, že mimina řvou, ale když jsem poprvé koukla na svou prvorozenou dceru, bylo mi jasné, že si můžeme rozumět. A bylo to tak i s dalšími mými dětmi.
Co mi brzké mateřství dalo a jestli mi něco vzalo?
S dětmi jsem si užila strašně moc zábavy, přečetla mraky knih, namalovala spoustu obrazů. Má výchova byla založena na osobním příkladu, takže jsem chtěla, aby mě děti často viděly dělat smysluplné věci, také jsme si hodně povídali. Mnoho se změnilo u čtvrtého dítěte, kdy můj tehdejší muž po dokončeném studiu začal budovat kariéru, v té době šlo zároveň nejstarší dítě do školy. Život dostával pevnější řád a najednou tu byl ten obvyklý model - matka doma s dětmi, táta pořád víc, až nakonec definitivně nepřítomný. Bylo to pak už dost náročné ve spojení s tím, že jsem se vždy snažila i pracovat, aspoň z domova.
Zda mi něco uteklo... Kvůli mateřství samotnému určitě ne. Kvůli vztahu s otcem dětí, což k mateřství patří, ale ano. V zájmu zachování rodiny pro děti jsem se opakovaně vzdávala věcí, které mě teď opravdu fakt hodně mrzí, například studia medicíny, které jsem poprvé začala v době, kdy poslední dítě šlo do školky. Muž nezvládl mé výborné výsledky, vlastně nezvládal jakýkoli můj úspěch nebo spokojenost... Ale to už je otázka toho, že jsem kvůli dětem měla zábrany se rozvést a trpělivě jsem pokračovala, se stále vyšší mírou sebezapření, ve vztahu, ze kterého by bez dětí bylo zdravé prchnout. Muž pak nakonec po dvaceti letech vztahu odešel sám a řadu těch věcí jsem pak stihla dohnat.
Studium a nový život
Už na medicíně jsem byla přesvědčená, že je super studovat něco, co po třicítce už přesně vím, že studovat chci, a zároveň mít před sebou kariéru nepřerušenou péčí o malé dětičky. A na nadprůměrných studijních výsledcích to bylo znát. Později jsem z medicíny přestoupila na soukromou školu managementu se zaměřením na psychologii, během jednoho školního roku jsem zvládla absolvovat dva ročníky a teď dopisuji bakalářskou práci.
Nedávno jsem se podruhé vdala... Podnikáme společně s dětmi a mým druhým mužem spoustu věcí. Hodně sportujeme, děti s námi jezdí na náročné cesty a výborně si to užíváme. Není to jen o tom, že si mohou nést svůj batoh a spát ve skalách, ale fakt se bavíme, máme na sebe čas. Samozřejmě je výborné i to, že vím, že pokud naplánujeme nějakou dobrodružnější a delší cestu v čase, kdy mají děti školu, tak je to malý organizační problém, ale s mrnětem by to nešlo vůbec. Ovšem nejúžasnější je to, že si s dětmi fakt rozumíme, posloucháme stejnou hudbu, potkáváme se na koncertech, máme společné známé.
Ještě jedno miminko...
To, že nyní s mým druhým mužem malinko uvažujeme o dalším dítěti, je výsledek nalezení moc hezkého vztahu. Mám pocit, že malé dítě k nám tak nějak patří. Nebýt toho, že jsem se podruhé vdala, by mě to ale ani náhodou nenapadlo... A ani teď nevím, jak se nakonec rozhodneme, vzhledem k našemu životnímu stylu by to možná byla příliš radikální změna.
Překvapuje mě, že i nejmladší syn na příchod sourozence trochu tlačí, chce ho učit lézt po skalách, být vedle něj ten velký. Ale musím přiznat, že předtím, než jsem se podruhé vdala, byly mé názory dost radikální - padesátníci na třídních schůzkách prvního stupně základky mě děsili. Takže se teď musím sama sobě hodně smát a uznat, že život je mnohem složitější, než vypadá.
Jinak obecně pozdní těhotenství je asi otázka přijetí životní reality - i mladým rodičům se sice může kdykoli cokoli špatného přihodit, starším ale s větší pravděpodobností. A pak záleží na tom, zda by i v případě smutné události mělo dítě kolem sebe láskyplné prostředí. Když ale vidím, kolik mladých, zdravých lidí dokáže od rodiny odejít a ještě ji před odchodem pěkně podusit, uznávám, že i rodiče málem pošilhávající po věčných lovištích mohou být dítěti velkým přínosem.
Mladé vs. starší matky
Nedávno probíhala na www.mamaaja.cz diskuze na téma, zda je lepší mít děti "za mlada", nebo až v pozdějším věku. Některé z názorů si můžete nyní přečíst:
Michaela, art directorka a webdesignérka, 44 let, 5letá Anetka: Do mateřství jsem neskočila po hlavě
Spousta žen dnes odkládá porod na dobu, kdy se budou po všech stránkách cítit pevné v kramflecích (nebo alespoň pevnější než ve dvaceti). Se mnou to bylo stejné. Dceru jsem přivedla na svět v devětatřiceti a nemám pocit, že jsem tehdy byla v porodnici nejstarší.
Výhodou toho, když žena rodí své první dítě kolem čtyřicítky, je, že už to má v hlavě všechno srovnané: vzdělání má ukončené, kariéru (stála-li o nějakou) nejen nastartovanou, ale také slušně rozjetou, v životě už je pevně zakotvená a vztahy už má taky nějak vyřešené. Je realistka - po letech zkušeností už velmi dobře ví, co od partnerství očekávat. Buď žije ve stabilním (prvním, druhém…) vztahu, anebo naopak - nemá-li za sebou ty nejlepší zážitky - hledá klid a každodenní soužití s partnerem odmítá. Stačí jí kamarádi, s nimiž tráví volný čas. Tak jsem to aspoň měla já.
Byla jsem deset let vdaná, vdávala jsem se v prvním ročníku na vysoké škole. Tehdy to bylo normální. Pamatuji si, že jsem měla dokonce jednu vdanou spolužačku už ve třeťáku na gymnáziu, tehdy ji museli dokonce u soudu "zplnoletňovat", byla těhotná a nechtěla rodit jako svobodná matka. V manželství jsem byla v podstatě moc spokojená, víceméně jsme si žili oba po svém. Papír se štemplem v tom nehrál moc velkou roli. Oba jsme si studovali tu svou školu, oba byli obklopeni svou hordou spolužáků a doma, v podnájmu, jsme se setkávali v okamžiku, kdy se nám domů chtělo. Velmi příjemné to bylo.
Odmítala jsem "hnízdit"
Dostudovali jsme, pořídili si byt a začali hnízdit. A to byl asi kámen úrazu. Manžela hnízdění bavilo, mě ne.
Protože jsem pracovala v redakci lifestylového časopisu a byla obklopená spoustou lidí majícími přístup k volným vstupenkám, lítali jsme v jednom kuse po premiérách, po vernisážích, taky jsme chodili po hospůdkách a bylo nám fajn. Manžel seděl obvykle už od pěti doma, nikam se mu chodit nechtělo, pravidelně na mě čekal a vytáčel se.
Toužil po dětech. Moc po nich toužil. Já ne. Připadala jsem si na dítě mladá, kdybych ze dne na den musela svůj způsob života od základu změnit, nebyla bych šťastná ani já ani prcek. V tom jsem měla jasno. Manžel nechápal. Jeho máma rodila v devatenácti, moje shodou okolností taky. V komunistické éře děti plodily děti a nikdo se nad tím nepozastavoval. Co taky dělat jiného, že ano, necestovalo se, nepodnikalo, profesní růst byl podmíněn vstupem do KSČ…
Právě proto, že já sama jsem měla mladou mámu a vím, že jí mateřství občas pěkně lezlo krkem, jsem se této obrovské zodpovědnosti bránila. Mockrát jsem své pohnutky s manželem rozebírala. Chtěl děti, záviděl kamarádům - taťkům, pokukoval po cizích kočárcích... V naší rodině byly vlastně úplně otočené role, takto obvykle tlačí na pilu ženské, ne? Můj argument, že ve třiceti, nejpozději ve dvaatřiceti se ráda usadím a dítko zplodím, nechtěl slyšet. Tak dlouho čekat nechtěl.
Vdávala jsem se ve dvaceti a ve třiceti se rozváděla. Manželova nová přítelkyně byla v pátém měsíci těhotenství a k soudu mi tehdy přišla hrdě předvést břicho. Což jsem sice nechápala, ale asi měla tu potřebu. Protože se s bývalým manželem pravidelně vídáme, čas od času zajdeme na dvě deci nebo na večeři, dozvěděla jsem se, že s ní už dávno nežije, vztah nevydržel snad ani tři roky, o dítě se ale můj ex stará příkladně.
A pak TO najednou přišlo...
Já žila i po rozvodu dál svým svobodným způsobem života, nic mi nechybělo. Měla jsem peníze na parádu i na cestování, na kulturu, kamarádů kolem sebe taky dost. Jen ty biologické hodiny furt netikaly a netikaly... Blížila se pětatřicítka, netikaly. Bylo mi sedmatřicet, netikaly. A pak TO najednou přišlo. V podstatě ze dne na den. Bylo mi osmatřicet a já se rozhodla, že budu mít do roka dítě. Možná že to, co teď řeknu, bude znít drsně, ale bylo to opravdu tak: s volbou tatínka jsem se až tak moc nebabrala. Stačilo mi, když člověk, s nímž si miminko pořídím, bude výstavní genetický vzorek, o zbytek už se postarám já sama a příroda.
Velmi hezký, velmi inteligentní, šarmantní a plný energie. Ano. Byl tu a dítě udělal. A pak zas nebyl. Což mě zase až tak nedrásalo. Malá se narodila a od začátku je celý svůj táta: velmi hezká, velmi inteligentní, šarmantní a plná energie...
Kamarádi mi zůstali, výborná práce taky a s dcerou si žijeme hodně příjemný život. Já si můžu pracovat doma a svoji práci můžu podřídit potřebám dítěte. Což je pro mě v tuto chvíli směrodatné. V tuto chvíli ano. Před dvaceti lety by tomu možná bylo jinak: Coby hodně mladá máma bych po jednom nebo spíš po dvou dětech byla nucena začínat po mateřské úplně znovu - a od známých vím, jak strašně je to těžké... Mnohé z kamarádek už se ve svém oboru nikdy neuchytily. Diplom z vysoké mohly vzít, udělat z něj vlaštovku a nechat děti, aby si ji pouštěly z okna... Ale teď jsem odbočila. Já se podobnému scénáři vyhnula. Jsem "stará" spokojená matka. A to je pro mě a pro moje dítě prvořadé.
Teď je to o svobodě…
Jaká máma jsem kromě toho, že jsem "stará"? Rozhodně trpělivější a tolerantnější, než bývala moje maminka. Zodpovědnější, vyzrálejší, šťastnější… V době, kdy jsem byla v Anetčině věku, byla moje maminka ještě holka. A protože to byla hodně ctižádostivá holka, dodělávala si při mně a při sestře školu a pořád se učila. A taky nás dost často nervózně okřikovala. Mimochodem - nepamatuji si, že by si s námi někdy hrála.
Myslím, že z toho, že mám priority ve svém věku jasně uspořádané, moje dítě jednoznačně profituje. Malá si je vědoma toho, že je pro mě za všech okolností na prvním místě - a především díky tomu z ní vyrůstá zdravě sebevědomé, vyrovnané a nekonfliktní dítě, jak mě ubezpečily učitelky ze školky.
Když se stanete mámou takto pozdě, nemáte pocit, že o NĚCO přicházíte, že vás dítě v něčem brzdí. Naopak, nacházíte se v životní fázi, kdy si kvůli mrněti zakážete stárnout, dítě se stává vaším elixírem a životabudičem.
Skoro každé odpoledne míříme ze školky do cukrárny a na procházku. Anetce jede pusa tak, že se někdy divím, že neochraptí. "A Emička mi řekla… a já jsem jí na to řekla... a paní učitelka řekla... a tohle jsem malovala... a s tím jsem si hrála…tohle jsme zpívali... a tohle... a tohle..." Prcek je plný zážitků a já nemám nejmenší problém ho poslouchat. Vzpomínám si, jak jsme kdysi dávno naši uštvanou matku neustále se ségrou bombardovaly otázkami: "A posloucháš mě vůbec? Jo? A co jsem teď teda říkala?" Kolikrát jsme ji nachytaly na švestkách, neposlouchala nás, jen mechanicky přikyvovala. Jak loutka. Bylo toho prostě na ni moc (když mi bylo pět, bylo jí čtyřiadvacet), a tak chudák občas uvnitř vypnula.
Já nevypínám, protože nemám potřebu myslet si na něco jiného. Já jsem zkrátka na starosti i radosti svého dítka vnitřně nastavená, protože jsem se svobodně rozhodla pro to, že budu jeho starostmi a radostmi žít. Abych to shrnula - teď je pro mě mateřství o svobodě. Tehdy, kdy mě k otěhotnění nutilo okolí, protože "vdaná ženská má mít děti" - tehdy by to o svobodě nebylo. A to dítě by to odneslo. Tak to vnímám já, ostatní mamči, ať už jsou staré, nebo mladé, to mohou mít samozřejmě zase úplně jinak.
Moje dítě mi dává spoustu lásky, stejnou spoustu lásky, jakou jsem já kdysi dávala své mámě. Já jsem dneska připravená tu lásku beze zbytku přijmout. V pětadvaceti bych nebyla. Ani moje máma to nedokázala. To ona mi mimochodem radila, ať s miminkem počkám do chvíle, než si budu na sto procent jistá.
Vydržím?
Jestli se cítím unavená, když se musím ve čtyřiačtyřiceti starat o takového prcka? Cítím, samozřejmě, ale tak nějak přiměřeně. Asi jako každý člověk, který musí zvládnout energického sviště, profesi a domácnost. Nedávno jsme se na toto téma bavily s mojí bývalou spolužačkou. Její dvaadvacetiletý syn se odstěhoval ke své slečně a maminka se najednou začala cítit v prázdném hnízdě strašlivě sama. Říkala mi, že ze sebe najednou nemůže vydolovat ani minimum energie, musela dokonce začít chodit k psycholožce. Její manžel, který vede velkou firmu, je na tom prý o poznání líp. Takže - jak vidno - ztráta energie, to není vždy jen o věku…
Někdy mi lidi z mého nejbližšího okolí v dobré víře vyčítají, že "to s tou péčí o Anetku až moc přeháním". Možná jo. Jsem schopná neusnout třeba jen kvůli tomu, že jsem na Anetku během dne zakřičela - celou situaci rozebírám nahoru dolů a mrzí mě, že jsem se neuměla ovládnout… Kdybych byla mladá máma, beru výchovu asi daleko sportovněji. Možná je to jenom můj subjektivní pocit, ale připadá mi, že takové ty hodně mladé maminky řeší konflikty radikálněji. Jedno dvě varování a pak hned šup přes zadek. Proč mrňousovi donekonečna něco vysvětlovat…
Nejsem odborník, ale myslím si, že když se o sebe žena přiměřeně stará, cvičí, zdravě baští, netrpí nadváhou, prostě je fyzicky i psychicky fit, může si dovolit rodit ve věku, kdy už některé její vrstevnice tlačí před sebou kočárek s vnoučetem. Důležité je, aby měla dost sil a energie do dalších let - přinejmenším do věku, než robátko dokončí studia na VŠ a zaklepe na dveře svého prvního zaměstnavatele. Teprve v této chvíli si může dát stará matka v klidu nohy na stůl. Má splněno.
Jsem ráda, že si nebudu moct položit nohy na stůl ještě hodně dlouho. Že budu mít ještě hodně dlouho povinnosti, pro které fakt stojí za to žít. A je mi strašně líto stejně starých (mladých) žen, jako jsem já, které o tyto povinnosti - radosti z jakéhokoli důvodu přicházejí. Já bych je nevyměnila…
Proč začít s mateřstvím brzy?
Proč se neobávat pozdního rodičovství?
Objednejte si v období od 22. srpna do 21. září 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - fotorámeček s večerníčkovým motivem. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.