Dítě jako ALIBI

Sice to zní divně, ale u mně je to tak.
První dítě jsem měla v 28, druhé ve 30ti. Tak akorát. Smanzelem se známe od 16ti, rodiče tlačili roky, ale zbytečně. Kluky jsme si pořídili zcela uvědoměle v době, kdy už nám (podle nás) nechybělo nic a měli jsme vše... (pod pojmem vše: bydlení, práci, VŠ, praxi, auto... apod) Prostě nám chybělo NĚCO...
Na mateřské mi strašně chyběl kontekt s lidmi, hlavně s lidmi z oboru. Do práce jsem alespoň občas zavítala :-D.
Ale teď, co jsou kluci větší a dá se s nimi podnikat.. je to super.
Mám děti jako alibi pro svoje chování. Není moc normální, aby si 35letá žena stavěla sama na zahredě sněhuláka. Pokud má děti je skvělá matka, pokud nemá děti je cvok..
S dětmi lde spousta věcí - jezdit na běžkách kolem zahrady, spát ve stanu na zahradě a nebo jít stanovat kilák za ves (ja vypadnu z baráku, kde mám tchánovce a jsem štastná v "divočině", moje děti jsou nadšené, že mají zážitek)
A tak je to skoro se vším, výjezdy na kolech, ježdění na inlinech a další aktivity, která "dle mé tchyně" ženy po 35 prostě sami nedělají.. se s dětmi dělat můžou.
Ostatně byla jsem označena za blázna, když sem před dětmi chodila kyždá večer sama běhat....
Teď už blázen nejsem. Běhám za dětmi, děti mi ujíždějí na kolech :-D
HURÁ!!!!!!