No vidíš, a já na to třeba vzpomínat nechci. Chci to normálně žít, protože tím, že mám dítě mne nepřestane bavit to, co mne bavilo za bezdětna. Nechci rozlišovat život na "před" a "po" dítěti. Obětovala jsem první tři roky, kdy jsem se fakt dítěti hodně podřizovala. Víc nechci. Ne že by to nešlo, všechno jde, když se chce... ale o tom to právě je. Nechci sedět doma a říkat si "kamarádi jsou v Rumunsku, ach jo, taky bych jela, ale mám dítě". Ani omylem.
Předchozí