Přidat názor k článku Jak jsem přežil školu

My jsme taky na základce "šikanovali" ty nepoužitelné pro život. Resp. ty, kteří se výrazně odlišovali v nějakém směru, který prostě nebyl dostatečně "in". Ale až na jednu výjimku to nepřekročilo pošťuchování a slovní humor, i ti outsideři patřili do kolektivu, "zapadali" do něj. Jen jedna spolužačka stála mimo. Neměla kamarády, nikdo se s ní nebavil, prakticky všichni se jí vysmívali a odtahovali se od ní. Důvod - byla uzavřená, tichá, droboučká, snad celou školní docházku strávila v jedněch kalhotách a jednom svetru. Navíc byla přespolní, dojížděla z vesnice, zatímco my ostatní jsme se potkávali i mimo školu. Dneska mi to přijde hnusné a nefér, ale děti jsou bohužel takové.
Můj syn je totálně nepoužitelný pro život, navíc jedináček s vyhraněnými zájmy a celkem dost individualista, osobnost. Jenže on má svůj svět a to, co se odehrává mimo něj si - aspoň zatím - nijak nepřipouští. Navíc se fyzicky týrat nenechá, prát se umí. Psychicky... fakt nevím, jestli by si to vůbec uvědomoval, bere všechno jako hru. I škola samotná je pro něj "hra na normální dítě". A pokud vím, kamarády má, hlásí se k němu. Takže uvidíme. Nechci nic zlehčovat, ale zase nevidím na každém rohu hnusného šikanujícího fracka s baseballovou pálkou. Nic se nemá přehánět.