Jak jsem přežil školu

Z mailu: Ráda bych uveřejnila slohovou práci mého syna. Byla jsem opravdu překvapená, co napsal na dané téma "Co jsem zažil ve škole".

Musím předeslat, že jsem maminka v kategorii "vnímavá" a proto mě velice zasáhlo, jak se musel můj syn cítit v nižších ročnících základní školy aniž bych si toho nějak víc povšimla. Možná by to mohlo pomoci i jiným maminkám, nebo jejich dětem, které mají stejné pocity.

"Nával dětí mě nese školními dveřmi a vyplivne mě někde u šaten jako každý den. Někdy mám pocit, že kdybych skrčil nohy, tak by se nic nestalo, protože dav rozdováděných školáků mě svírá a drtí takovou silou, že nespadnu. Zvláštní, každý den si říkám, proč jsou všichni tak veselí a tolik se cpou zrovna do těchto dveří, copak nevidí ty Obludy všude na chodbách?

Pomalu si nazouvám bačkory a jako každý den mám svíravý pocit v žaludku. Zase tam budou, zase kolem nich musím projít. Očima hledám kamarády ze třídy, ale všichni jsou už pryč. Zhluboka se nadechnu a vydám se do hlubin školních chodeb. Nemýlím se, Obludy jsou všude. Stojí opřené o stěny, vřeští, pobíhají, jsou ohromné a já se zmenšuji. Čím déle jdu, tím víc se scvrkávám, až se bojím, že mě zašlápnou. Už je to tu. Civí na mě, pozorují každý můj pohyb, nastavují nohy, abych zakopnul. Klepou se mi kolena, bolí hlava, chci utíkat, ale nohy mám jako z modelíny. Jedna Obluda se odlepila od stěny a blíží se ke mně. Panika. Co teď? Propíchává mě očima a něco mumlá, ale slyším jen zvuk, žádná slova a už pádím, co to dá, do třídy. Tak to je můj každodenní boj o přežití.

Nemám moc opravdových kamarádů, vlastně jen jednoho a ten, jak se zdá, je v naprostém klidu. Vážně mu závidím, jak vypadá v této budově tak spokojený. "Tome? Už tam zase byli," šeptnu potichu a vím, že mi zase nebude rozumět. "Myslíš ty tvoje vidiny?" ušklíbne se. "Jsou tam, každý den tam všude jsou, je jich plná škola, copak je nevidíš?" Snažím se dál, ale bez úspěchu. "Ty jsi fakt vyšinutej," zakončuje náš rozhovor, protože už přichází paní učitelka. Cítím se opuštěný všemi a sám na bitevním poli. Mám pocit, že jsem úplně jiný než ostatní děti. Jsou tak veselý, bezstarostný a nevidí Obludy, nejradši bych utekl. Mimo školu je vzduch tak čerstvý, nebe vysoké, člověk se nadechne a cítí se jako když vyšel po dvaceti letech z vězení.

Po škole se rozhodnu jet za Verčou. Verunka je moje sestřenice a chodí do jiné školy. I ona Obludy vidí a můžeme si o nich povídat. Už z dálky na mě mává. Dlouhé hnědé vlasy jí vítr lepí na její dětský obličej. Dneska vypadá dost unaveně. "Čau, co jsi dělala v noci, vypadáš jak kdybys rok nespala," dloubnu si do ní. "Moc jsem toho nenaspala," vzdychla. "Nemůžu...kvůli Obludám, víš. Bolí mě břicho, jestli se něco nestane, tak uteču, prostě tam nebudu chodit a je to! Nikdo mi nerozumí, nikdo!" Skoro se rozplakala. "Hele, něco mě napadlo. Vezmeme si do školy něco, co zahání Obludy. Viděl jsem film o upírech, možná to bude fungovat...česnek...nacpem si do tašky česnek a na prstech uděláme kříž. Aby to nikdo neviděl, to je jasný, prostě za zádama, co ty na to?" Z nově vymyšleného plánu jsme byli oba nadšený a druhý den jsem vyrazil do ústavu s nacpanýma kapsama smrdutou zeleninou.

Dav mě vyplivnul, bačkory na nohou, nádech a jde se na věc...svíravý pocit v krku, nohy z modelíny a za zády křížek z prstů. Co to ale tak smrdí, smrdí, smrdí, opakuji si dokolečka. "Smrdí!" piští obludy úplně zřetelně. Chce se mi na místě umřít. Česnek páchne jak kuní ocas a školní přízraky cení zuby a jedna mi podráží nohy. Hlavičky česneku se kutálí, zavřu oči a kutálím se za nimi, křížek z prstů se mění v zaťaté pěsti. Zvoní. Ani nevím, jak jsem se ocitl v lavici a celý vyučovací den jsem létal myšlenkama mezi keři pod vysokým nebem a vdechoval čistý vzduch.

Za pár týdnů na to mi mamka řekla, že Verunka chodí k psychologovi a bere nějaké léky. Musel jsem s ní mluvit. Ale ona už byla jiná. Zaklepala mi hubeným prstíkem tam, kde tušila šedou kůru mozkovou a moudře pronesla: "Ten problém máš jen tady." "Kde tady?" Jak to myslí, jak to, že už jsou její Obludy pryč?! Najednou jsem byl sám na celém světě a bezradný.

Ani nevím, jak se dlouhé roky překulily a chodím již do deváté třídy. Každé ráno mě dav vyplivne, ale už mám pocit, že ten dav jsem já. Vidím malé školáky jak zkoušejí skrčit nohy, jestli je masa nepustí a vidím, jak pomalu si nasazují bačkory a hluboce se nadechují. Obludy tam už nejsou, změnily se do podoby dětí, které křičí a opírají se o stěny chodby. Jsem to i já a moji spolužáci...ale já těm malým nikdy nohy nepodrazím."