Patnáct obvyklých problémů s domácími úkoly (a jejich neobvyklá řešení)

Až příliš často jsem slyšel vyprávět o rodinách, které trávívají své večery trýznivým dohadováním nad domácími úkoly. Děti z takových rodin jsou často přesvědčené, že nemají schopnosti k tomu, aby byly ve škole úspěšné. A toto jejich přesvědčení uvolní sto procent jejich času k tomu, aby rozvracely své rodiny i své školy. Ve Spojených státech k němu dospěje dvacet pět procent dětí, které nikdy nedokončí střední školu. Je to tragické a je načase s tím něco udělat! Proto se podívejme na některé z obvyklých problémů a na jejich neobvyklá, ale nanejvýš účinná řešení.

Problém č. 1: „Nemáme žádný úkol“

Někdy je to pravda. Jindy jsou však důvěřiví rodiče šokovaní, když zjistí, že to byla lež. Zjistí to však obvykle pozdě – když vidí špatnou známku a poznámku od učitele, že dítě doneslo domácí úkol pozdě nebo vůbec ne.

Co tedy mají rodiče dělat? Moje rada zní: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Uvedu příklad, co tím mám na mysli:

Matka: „Máš dnes nějaký úkol?“

Syn (dvanáctiletý): „Ne.“

Matka: „To v poslední době slyším nějak často. Jak je to možné, že žádný nemáš?“

Syn: „Dělám si úkoly ve škole. Učitelé nám na to dávají čas.“

Matka: „To je výborné. Ale od zítřka po tobě budu na pár týdnů chtít, abys je přinesl domů. Chci se na ně podívat.“

Syn: „Ale mami, to je přece úplně zbytečný!“

Matka: „Nesouhlasné poznámky po tobě nechci. Chci po tobě, abys mi ukazoval domácí úkoly.“

Syn: „No dobře, když to musí být…“

Každé dítě dostává skoro každý den nějaký domácí úkol. Jak jsem se zmínil výše, některé děti je milují a dělají je ochotně. Jiné se jim vyhýbají, protože jsou kvůli nim frustrované, nemají zájem je dělat nebo je nedělají rády. Tyto děti potřebují, aby jejich rodiče byli ochotni kontrolovat, zda nějaké úkoly dostaly, nebo ne.

Kromě toho je dobré zajít občas za učitelem (učiteli) a položit mu dvě otázky: „Odevzdává moje dítě úkoly včas?“ „Jsou udělané pečlivě a správně?“

Jakmile s kontrolou domácích úkolů začnete, už neuslyšíte tak často: „Žádný úkol nemáme.“

Pokud však dítě skutečně žádný úkol nemá, naskýtá se otázka, co dělat s „časem pro úkoly“. Někteří rodinní psychologové a pedagogové radí, že by se měl každopádně vyplnit nějakou prací do školy. Já zastávám názor, že to závisí na okolnostech. Má-li dítě dobré známky a mívá domácí úkoly v pořádku, proč si s tím lámat hlavu? Nechte dítě, ať si užije volna. Potřebujeme to všichni. Jsou-li však domácí úkoly i známky horší, měl by se tento čas vyplnit procvičováním něčeho, v čem je dítě zjevně slabší. Abyste jeho slabá místa odhalili a udělili mu práci, která by pro něho byla užitečná, poraďte se s učitelem. Ukážete-li svůj zájem, jistě ho projeví i on a pravděpodobně bude mít i další dobré návrhy.

Problém č. 2: „Je to moc těžké!“

Pokud si dítě stěžuje, že domácí úkol je příliš těžký, může nastat jedna z následujících variant. Rodiče tuto stížnost většinou interpretují jako „Nevím, jak mám ten úkol udělat.“ Prvním řešením tedy je projít s dítětem pokyny, abyste se ujistili, že jim rozumí. Potom však nezapomeňte dítě poslat zpátky na dohodnuté místo, ať ho udělá samo.

Další možností skrytou za nálepkou „moc těžké“ je to, že dítě hledá vaši pozornost a soucit. Ani to není neobvyklé. Všichni máme rádi, když se nám dostává milující pozornosti, když děláme něco těžkého. Věc, kterou byste teď neměli udělat, je přesvědčovat dítě, že úkol není příliš těžký. To mu jenom zavdá příčinu k tomu, aby vám chtělo dokázat, že je příliš těžký, a to tím, že nebude schopné ho udělat. Lepší taktika je odpovědět podobně jako v následujícím rozhovoru:

Dcera: „Matika je na mě moc těžká! Nesnáším ji!“

Matka: „To je pravda. Algebra může dát člověku zabrat, než ji pochopí, že?“

Dcera: „Jo, zvláště rovnice.“

Matka: „Pamatuju si, že jsem s tím taky měla problémy.“

Dcera: „No, asi bych se do toho radši měla pustit.“

Dáte-li dítěti najevo, že je to normální, když má takové pocity, dovolíte mu tím, 1) aby ze sebe mělo dobrý pocit; 2) z vás mělo dobrý pocit; 3) se zbavilo svých negativních pocitů.

„Moc těžké“ však také může znamenat, že úkol skutečně přesahuje nynější chápání a schopnosti dítěte. Pro takovou variantu by mohly svědčit následující okolnosti:

• dítě trvale není schopno dělat úkoly správně
• dostává špatné známky za úkoly a testy
• trvale vyjadřuje zoufalství z určitého předmětu.

Je-li tomu tak, problém se s největší pravděpodobností sám nevyřeší. Rodiče by nicméně i v této situaci měli odolat pokušení dítěti s domácími úkoly trvale pomáhat. Je v pořádku, když mu pomůžou s něčím, ale pro dítě není prospěšné, sedí-li s ním nad jeho úkoly dennodenně. Není-li dítě schopno dělat je samo, měl by to samozřejmě vědět učitel, ale vy byste to měli vědět také. Čím dříve, tím lépe pro vaše dítě.

Zjistíte-li, že některé učivo přesahuje současné schopnosti dítěte, je vhodné domluvit si schůzku s učitelem a požádat ho o pomoc. Většina učitelů je ke spolupráci naštěstí velmi ochotna.

Při schůzce s učitelem se soustřeďte na to, abyste

1. problém identifikovali
2. se dohodli na tom, jak budete postupovat
3. stanovili způsoby a dobu, kdy se budete informovat o pokroku (nebo absenci téhož).

Jakmile se s učitelem dohodnete, je důležité první dva body dotáhnout do konce. Také je důležité změnit všechno, co se prokázalo jako neúčinné, a zkoušet další různá řešení, jako je například soukromé doučování.

Při hledání alternativních řešení se nezapomeňte dítěte zeptat, co si myslí, že by mohlo pomoci. Vím o jedné matce, jejíž sedmiletý syn se nedokázal naučit číst. Všechny známé metody byly vyzkoušeny a selhaly. Když se nakonec otázala syna, co by podle jeho názoru mohlo pomoci, navrhl kreslené seriály. Rodiče s tím souhlasili a nechali na něm, ať si nějaký vybere. O několik měsíců později nejenom uměl číst, ale četba patřila mezi jeho nejoblíbenější činnosti.

Problém č. 3: „Udělám si je potom!“

Rád bych věděl, kolik dětí ve Spojených státech odkládá domácí úkoly až na poslední chvíli. Podle mých soukromých průzkumů mezi rodiči na kurzech chytré výchovy jich je hodně.

Větička „Udělám si je potom“ je příčinou několika velkých potíží. Především se kvůli ní rodiny nakonec přou a dohadují celý večer. Zadruhé, když se domácí úkoly dělají „potom“, často se udělají rychle a ledabyle.

Jak jsme si řekli v předešlé kapitole, řešení spočívá v pravidle č. 1: Je třeba trvat na „čase pro úkoly“. Má-li dítě sklon úkoly odkládat, je třeba toto pravidlo prosazovat co nejdůsledněji. Velmi také pomáhá, když se dítěti, jakmile nastal „čas pro úkoly“, pozastaví jeho oblíbené činnosti. Jistě bude užitečné dítěti oznámit, které to budou. Váš seznam může například obsahovat následující položky:

• telefonní hovory
• televize
• návštěvy kamarádů
• videohry
• pobyt venku.

Pozastavení oblíbených činností, dokud nejsou úkoly hotové, může působit divy, ale buďte obezřetní. Děti budou často žadonit, aby si mohly zatelefonovat, protože se potřebují nějakého kamaráda zeptat, jaký mají úkol, nebo ho požádat o pomoc. Abyste tomu zabránili, oznamte dětem, že veškeré telefonní hovory si budou muset vyřídit do doby, než „čas pro úkoly“ nastane.

Některé děti, aby se mohly dívat na oblíbený televizní pořad nebo si zatelefonovat, úkol odbudou. Výsledek je pak méně než uspokojivý. Pokud tohle vaše děti dělají, oznamte jim, že se svým oblíbeným činnostem nebudou moci věnovat, dokud úkol nezkontrolujete, zda ho udělaly pečlivě a přesně.

Problém č. 4: „Pomůžeš mi s tím?“

Jsou-li rodiče dětmi požádáni o pomoc, jejich přirozenou reakcí je poskytnout ji. Pomáhat svým dětem je skutečně součástí naší rodičovské úlohy. Nejenže jim pomůžeme, ale sami se navíc cítíme být užiteční.

Také ve vztahu k domácím úkolům je určitá pomoc v pořádku. Ale měla by se omezit na to, že dítěti pomůžeme pochopit pokyny a možná si procvičit několik podobných příkladů. Pak bychom měli dítě poslat zpátky na jeho „místo pro úkoly“, aby práci dokončilo. Tím mu vlastně sdělíme: „Jsi schopný/á udělat si své domácí úkoly sám/sama.“

Pomáhat víc už by mohlo vést k problémům. Některé děti si na pomoc příliš zvyknou. To je pochopitelné, neboť lidská přirozenost nás vede k tomu, že jsme-li konfrontováni s nepříjemným úkolem, hledáme rychlou a snadnou cestu ven. Dítě zvyklé na pomoc rodičů bude přesvědčivě argumentovat, že není možné, aby bez pomoci úkol zvládlo.

Pokaždé, když rodiče dítěti pomůžou, jeho potřebu pomoci posílí. Rovněž posílí jeho přesvědčení, že „není schopné dělat domácí úkoly samo“.

A to je právě začarovaný kruh. Jako rodiče můžete nakrásně chtít dětem pomoci s úkoly, když vás o to požádají, ale nechcete, aby si na vaši pomoc příliš zvykly, nebo, což je ještě horší, to uděláte, a tím jim sdělíte, že nejsou schopné je udělat samy.

Řešení tohoto dilematu spočívá v prosazování pravidla číslo tři: Děti si domácí úkoly dělají samy. Čím více dítě odmítá se tomuto pravidlu podvolit, tím více potřebuje, abyste na něm trvali. Díky vaší vytrvalosti se může přesvědčit o tom, že je schopné se učit samo, což je úžasné! Někteří rodiče však namítají: „Ono je to tak: když mu nepomůžeme, propadne.“

Moje odpověď zní: Pokud neumí úkoly udělat samo, mělo by propadnout. Ty nejhorší známky ve vzdělávacím procesu nejsou nutně špatné. Ukazují pouze, že něco není v pořádku a že by se s tím něco mělo dělat. Pomáháme-li dítěti projít, tento varovný signál obejdeme.

Řekněme, že váš osmiletý syn špatně čte. Proto mu každý den pomáháte, aby měl všechny úkoly správně udělané. Děláte to tak dobře, že učitel si problému ani nevšimne a váš syn postupuje až do čtvrté třídy. Teď je však problém větší, protože syn je ve čtvrté třídě, ale umí číst tak, jako by byl ve druhé. Abyste se něčemu takovému už v počátcích vyhnuli, pomáhejte mu jen trochu, ale pak trvejte na tom, že zbytek udělá sám. Pokud to nedokáže, domluvte si schůzku s učitelem, jak jsme o tom mluvili v problému číslo dvě: „Je to moc těžké!“

Problém č. 5: „Pořád to není ono!“

Mnoho slz děti prolijí proto, že nedokážou něco udělat „úplně dobře“. Pro děti perfekcionisty totiž platí „všechno, nebo nic“. Buď je to dokonalé, nebo to nemá žádnou cenu. Jak na to reagujeme my rodiče? S těmi nejlepšími úmysly jim říkáme třeba: „Ale Jennifer, neměla bys to tak brát. Podívej se, jak je tvůj výkres pěkný. Mně se líbí.“ Nebo: „Neměl bys na sebe být tak tvrdý, Michale. Jsi přece třetí. Na patnáctiletého kluka to vůbec není špatné!“

Říkáme to, protože doufáme, že svým dětem poskytneme optimističtější pohled na sebe sama a ušetříme je zranění. Je-li však vaše dítě perfekcionista, nebude to účinkovat. Čím víc ho budete přesvědčovat, tím víc bude přesvědčovat ono vás o opaku. Takové odmítání jeho pocitů téměř vždy vyvolá spor, který rodiče vždy prohrávají.

Abyste svému perfekcionistovi pomohli získat zdravější náhled na věc, zkuste mu raději jeho pocity vysvětlit nebo se s ním ztotožnit. Například: „Jennifer, vypadá to, jako bys byla svým výkresem skutečně zklamaná. Je to tak?“ Nebo: „Pamatuju se, jak jsem jednou taky prohrál závod. Byl to oblastní závod v přespolním běhu, ve kterém jsem se mohl kvalifikovat do národního kola. Ale prohrál jsem. Bylo to pro mě velké zklamání!“ Takové reakce se mnohem pravděpodobněji setkají s pozitivní odezvou než ty, které obsahují slova neměl/a bys. Tato slova u dětí stejně jako u dospělých způsobují, že přestanou komunikovat a uzavřou se.

V krajním případě, kdy dítě neustále nad vším naříká, že mu to nejde, by možná bylo vhodné říci například: „Je v pořádku, že chceš věci dělat dobře, a je v pořádku, když se cítíš špatně, protože se ti něco nepodařilo udělat tak, jak jsi chtěl. Nicméně není v pořádku, když se kvůli tomu naříká nebo pláče. Jestli chceš, můžeme si o tom spolu popovídat a ty můžeš opravit to, co se ti nelíbí. Ale není dovolený žádný nářek nebo pláč.“

Problém č. 6 „Co se ti na tom nelíbí? Mně se to zdá dobrý!“

Podle mého odhadu připadá na každé dítě, které je perfekcionista, deset dětí, které svoje chyby s klidem přejdou. Ačkoliv může být takový postoj k domácím úkolům pro rodiče frustrující, výzkumy ukazují, že tyto děti jsou celkově schopnější než perfekcionisté. K jejich smůle však nejsou známky založené na kvantitě, nýbrž na kvalitě.

Domácí úkoly se musejí dělat správně a pečlivě, aby dítěti pomohly rozvíjet už dříve zmíněné hodnoty: vysoké sebevědomí, sebedůvěru, dobré známky, vytrvalost, zodpovědnost a schopnost rozvrhnout si čas.

Pokud se tento problém týká vašeho dítěte, zkuste následující postup:

• Krok 1: Kontrolujte úkoly každý den. Také kontrolujte to, co dítě dělalo ve škole.
• Krok 2: Pokud je úkol odbytý, ukažte dítěti, co je potřeba opravit. (Ale je dobré ho pochválit za to, co udělalo správně.)
• Krok 3: Pošlete ho zpátky na „místo pro úkoly“, aby úkol udělalo znovu. Pozastavte mu jeho oblíbené činnosti, dokud ho neudělá správně.

Pokud se vaše děti naučí, že nepřijmete ledabyle udělané domácí úkoly, začnou je dělat správně hned napoprvé.

Je však potřeba dát si pozor, abyste nebyli příliš přísní. To by mohlo v dítěti zničit jeho přirozený zájem o poznání. Máte-li pochybnosti, jak pečlivě by se měly úkoly dělat, zeptejte se učitele. Ten vám řekne, co od dětí očekává.

Problém č. 7: „Mně … nejde!“

Říká-li dítě, že mu ten či onen předmět „nejde“, jedná se s největší pravděpodobností o jednu z následujících tří situací

1. Chce, aby mu předmět šel, ale potřebuje pomoc.
2. Věří tomu, že mu předmět nejde.
3. Předmět ho vůbec nezajímá.

Nejjednodušší způsob, jak zjistit, která situace se vašeho dítěte týká, je zeptat se. Například:

Markéta (deset let): „Ta matika mi prostě nejde.“

Otec: „Vypadá to, jako bys s ní měla nějaké potíže. Mám pravdu?“

Markéta: „Jo. Vůbec mi nejde.“

Otec: „Rád bych věděl, proč si to myslíš.“

Markéta: „Protože nerozumím žádnému úkolu z matiky.“

Otec: „Co myslíš, že by ti pomohlo?“

Markéta: „Asi zavolám Pavle. Umí mi dobře poradit.“

Pomoci dítěti, aby si ujasnilo své pocity, a požádat ho, aby navrhlo řešení, je mnohem účinnější než podlehnout pokušení říci toto:

Markéta: „Ta matika mi prostě nejde.“

Otec: „To je pravda.“

Markéta: „Jo. Nejde mi.“

Otec: „Stačí, když se ji budeš víc učit, a půjde ti.“

Markéta: „Nepůjde.“

Otec: „No, měla bys to raději zkusit. Bez matematiky nemůžeš jít na vysokou ani nedostaneš dobrou práci. Radši by ses do toho měla pustit.“

Markéta: „Nedokážu to. A vysoká škola stejně není k ničemu.“

Je zřejmé, kam takový rozhovor směřuje. Markéta i její otec se nejspíš jeden na druhého rozzlobí a oba dva budou mít zkažený večer. Mnohem šťastnější postup zvolí rodič, který

1. dítěti pomůže, aby si ujasnilo své pocity, a
2. odnítí ho k hledání řešení.

Problém č. 8: „Mám udělat velký projekt.“

Vžijte se do následující situace: Přicházíte domů z práce. Jste unavení, těšíte se na večeři a chcete si trochu odpočinout nebo si něco přečíst. Ale osud vám to nepřeje. Když vcházíte do dveří, váš syn vám oznámí, že musí mít do zítřka hotový projekt z přírodopisu, který ovlivní čtvrtinu celkové známky, a ptá se vás, jestli nemáte nějaký nápad. Jako mnoho jiných rodičů se rozčílíte, pořádně mu vyčiníte a zbytek večera strávíte tím, že mu pomáháte dát projekt rychle dohromady. To je bláznovství. Vašeho syna to nenaučí absolutně nic o zodpovědnosti nebo plánování času.

Znáte-li takovou situaci ze své rodiny až příliš dobře, nabízím vám jinou taktiku. Funguje dobře a zabrání mnoha dalším problémům.

• Krok 1: Svolejte rodinnou schůzi, na níž si popovídáte na téma „velké školní projekty“.
• Krok 2: Řekněte svým dětem, že budou-li od nynějška potřebovat vaši pomoc nebo materiál na nějaký projekt, musí vás o tom informovat tehdy, kdy ho učitel zadal. Sdělte jim, že to bude jediná doba, kdy budete ochotni s nimi na projektu spolupracovat.
• Krok 3: Budete-li o projektu včas informováni, podejte pomocnou ruku. Odmítněte však pomáhat s projekty, na něž dítě do poslední chvíle „zapomnělo“.

Děti si vás možná vyzkoušejí, jestli to myslíte skutečně vážně. Jediný možný způsob, jak touto zkouškou úspěšně projít, je držet se toho, co jste řekli. To je samozřejmě obtížné ve chvíli, kdy vaše dítě lká: „Ty mě nemáš rád!“ nebo „Propadnu, a bude to tvoje vina!“

Právě v takových chvílích nicméně potřebuje, abyste neustoupili ani o píď. Pokud to dokážete, dítě se naučí, že vaše slovo platí. A také se naučí plánovat si práci dopředu.

Problém č. 9. „Zapomněl jsem si zadání ve škole.“

Všimli jste si někdy toho, že dobří studenti si zadání ve škole nikdy nezapomenou? Z nějakého důvodu si vždy pamatují, že to, co potřebují k vypracování domácího úkolu, si mají přinést domů. Zapomínají spíše studenti, kteří mají se školní prací nějaké potíže.

Není to žádný velký problém, pokud se to stává jen občas. U notorického zapomnětlivce však bude zapotřebí přistoupit k akci. Navrhuji následující:

• Krok 1: Kupte takovému dítěti sešitek, kam si bude zadání úkolů zapisovat.
• Krok 2: Požadujte, aby do něho každý den učinilo zápis. Je-li to potřeba, žádejte rovněž, aby dítě dalo zadání podepsat učiteli.
• Krok 3: Dejte dítěti na vědomí, že pokud z jakéhokoli důvodu ve škole zapomene sešitek nebo něco, co je k vypracování domácího úkolu potřeba, nebude se moci ten den věnovat žádné ze svých oblíbených činností. Zopakujte mu, o jaké činnosti se jedná, například: televize, telefonování, videohry, pobyt venku, návštěvy kamarádů u vás doma.

Až dítě jednoho dne opět „zapomene“ a vy se navrženého plánu budete držet, bude protestovat, jak jste „nespravedliví“. S největší pravděpodobností vás také zaplaví přívalem omluv a dobrých důvodů, proč byste mu měli dát ještě jednu příležitost. Jsem však přesvědčen, že nejlepší službu mu prokážete, když mu odpovíte takto: „Ano, samozřejmě, že si zasloužíš další příležitost. Dostaneš ji zítra. Pro dnešek platí: žádné oblíbené činnosti.“

Problém č. 10: „Domácí úkoly nejsou k ničemu.“

S negativním přístupem se lze jen těžko vypořádat. Myslím si, že naše děti to vědí. A některé mají dokonce podivuhodnou schopnost využívat toho proti nám. Vysvětlím vám, co mám na mysli. Za normálních okolností mají rodiče ve zvyku svým dětem připomínat, že už by měly to či ono dělat. Zdálo by se, že je to nutné, protože snad neexistuje dítě, které by to, co se po něm chce, vždy udělalo hned napoprvé. Když to však rodiče dělají, obvykle své pobídky okořeňují nazlobenými a kritickými poznámkami, a děti na ně často reagují negativními komentáři, o nichž vědí, že rodiče pěkně vytočí. Obvykle má scéna kupříkladu následující průběh:

Matka: „Petře, je čas, aby sis udělal úkoly.“

Petr: „Udělám je, až tenhle pořad skončí, ano?“

Matka: „Přesně to jsi říkal před hodinou. Chci, abys je udělal hned.“

Petr: „Ale mami… Počkej prosím tě ještě deset minut.“

Matka: „Tak dobře. Ale pak tu televizi vypneš!“

Petr: „Jasně.“

Matka (o deset minut později): „Petře, jak to že se pořád díváš na televizi? Nikdy mě neposlechneš. Co je to s tebou?“

Petr: „Úkoly nejsou k ničemu, to se mnou je.“

Matka: „Co tím chceš říct, že nejsou k ničemu?“

Petr: „Prostě nejsou. A škola taky ne. Stejně, až mi bude šestnáct, tak ze školy vypadnu!“

Takové rozhovory končí obvykle křikem a hádkami, v nichž padají nejrůznější ošklivá a zraňující slova.

Když už vzplanuly emoce, je obtížné se snažit průběh rozhovoru zvrátit. Nejlepší taktikou je prevence, ale ani ta není úplně jednoduchá – zejména pokud už rodič i dítě zapadli do vyjetých kolejí rozhovorů podobných tomu, který jsem popsal výše. Změna vyžaduje skutečné úsilí.

Abyste takové změny dosáhli, mějte na paměti toto pravidlo komunikace: změníte-li způsob, jak někomu odpovídáte, ona osoba musí změnit způsob, jak odpovídá ona vám. Můžete si to dokázat sami. Analyzujte jakýkoli vzorec komunikace, který obvykle vedete s blízkou osobou. Identifikujte, co obvykle říkáte a jaké jsou pravděpodobné odpovědi. Pak přemýšlejte, jak byste mohli odpovědět jinak, až příště takový vzorec komunikace nastane. Jsem si jistý, že výsledky této analýzy pro vás budou objevné.

Máte-li dítě, které negativně komentuje domácí úkoly a školu, zkuste zmíněnou analýzu rovněž. Matka z našeho rozhovoru si například řekne: Vypadá to, že se s Petrem skoro každý den hádáme kvůli domácím úkolům. Obvykle to má tento průběh: Petr si pustí televizi a nedělá úkoly. Pak mu je začnu připomínat. Není to nic platné, a já mu to začnu vyčítat. Pak řekne něco negativního, a já se rozzlobím a křičím na něj.

Poté, co matka tento vzorec identifikuje, může zkusit vymyslet jiné způsoby, jak Petrovi odpovídat. Například tento:

1. O problému si s ním promluví, až budou oba v klidu, a zeptá se ho, jestli nemá nějaké nápady, jak to řešit.
2. Dá Petrovi na vědomí, že napříště se televize každý večer v sedm hodin večer vypne a zapne se až poté, co bude mít Petr hotové domácí úkoly.
3. Rozhodne se, že na rozčilující Petrovy komentáře bude odpovídat pomalu a klidně. (Hněv na obou stranách díky tomu odeznívá.)

Jakmile si vymyslí různé alternativy, může si vybrat jednu, kterou použije. Tento postup sice vyžaduje čas a úsilí, ale může pomoci narušit hlavní negativní

vzorce ve vzájemné komunikaci.

A ještě jednu poznámku: až tento postup budete zkoušet, mějte trpělivost sami se sebou. Vzorce komunikace jsou hluboce zakořeněné, a právě jen úsilím a vytrvalostí se dají změnit.

Problém č. 11: „Úkoly si udělám, až přijdeš domů.“

Protože v mnoha rodinách dnes pracuje otec i matka, hodně dětí přichází po škole buď do prázdného bytu, nebo k někomu, kdo je mezitím hlídá. Když se rodiče vracejí domů, je už pozdě, je třeba chystat večeři a vykonat ještě různé domácí práce. Nebylo by krásné, kdyby děti v té době už měly úkoly hotové? Bohužel je však často odkládají, dokud se nedostaví některý z rodičů.

Pokud se vás tento problém týká, zkuste následující taktiku. Dejte dětem na vybranou. Buď si můžou úkoly udělat před vaším příchodem, nebo můžou počkat, až přijdete. Pokud si vyberou druhou možnost, řekněte jim, že v tom případě přijdou ten večer o své oblíbené činnosti. Žádná televize, žádné telefonování, žádné videohry ani návštěvy kamarádů, dokud nebudou úkoly hotové. Takový výběr je motivující a lze ho lehce přizpůsobit vašim potřebám. Pokud víte, že přijdete domů příliš pozdě, trvejte na tom, že děti musejí úkoly nechat ležet vypracované někde na očích, abyste je mohli po příchodu zkontrolovat.

Ještě víc můžete děti motivovat tím, že včasným dokončením domácích úkolů podmíníte jejich víkendové oblíbené činnosti. Řekněme například, že vaše dcera chodí každý pátek večer do kina. Sdělte jí, že buď bude mít úkoly každý večer hotové, nebo v pátek do kina nepůjde. Zkuste to. Budete překvapeni, oč je to účinnější než rozčilování a křik.

Problém č. 12: „Úkoly mi vždycky trvají celý večer!“

Máte dítě, které dělá domácí úkoly moc dlouho? Pokud ano, v zájmu zachování duševního zdraví všech zúčastněných je třeba s tím něco udělat. Jeho vysedávání nad úkoly po celý večer může narušovat chod celé rodiny.

Jedno z možných řešení je pozastavit všechny oblíbené činnosti, dokud nejsou úkoly hotové. Tato strategie u většiny dětí účinkuje jako mávnutí kouzelného proutku. Jiné se tím nenechají vyvést z míry a navzdory tomu se s úkoly loudají celý večer.

V takovém případě trvejte na tom, že dítě bude dodržovat začátek a konec času vyhrazeného pro úkoly. Jakmile tento čas vyprší, posbírejte všechny učebnice a sešity a dejte je pryč. Důsledky toho, že nějaký úkol nebude hotový, jsou záležitostí dětí a učitele.

To je výborná lekce pro život. V zaměstnání se lidé také musejí naučit udělat svou práci včas. Pokud tomu tak není, jsou povinni vysvětlit to svému šéfovi a nést následky. Čím častěji se to stává, tím tvrdší je postih.

Důsledky chybějícího úkolu jsou záležitostí vašeho dítěte a jeho učitele. Vy jste tu jenom proto, abyste v případě potřeby poradili a dítě motivovali – a jako bonus je trochu naučili hospodařit s časem!

Problém č. 13: „Učitel nám to takhle neříkal!“

No není to legrační? Děti za námi přijdou, abychom jim pomohli s domácími úkoly, my se snažíme jim pomoci, načež si stěžují: „Učitel nám neříkal, že to máme dělat takhle!“ To člověka otráví, že?

Pokud se toho vaše dítě dopouští jen tu a tam, obvykle ho stačí požádat, aby tedy řeklo, jak to učitel chce, a pak ho poslat, aby úkol udělalo. Páchá-li však takovou ohavnost často, připravte se na něj dopředu. Až u vás příště vyhledá pomoc, zeptejte se ho nejdříve: „A jak vám řekl učitel, že se to má dělat?“ Zní-li odpověď „Nevím“, zeptejte se: „A jak by se to dalo zjistit?“

Váš potomek je obvykle schopen to zjistit buď od kamarádů nebo od učitele. Ačkoli rodiče jsou často schopni jim požadovanou pomoc poskytnout, mnohem větší pomocí pro ně může být, když je nasměrujeme jinam. Učí je to, aby se spoléhali sami na sebe. A je to dobrá prevence proti stížnostem na kvalitu vaší pomoci!

Problém č. 14: „Proč to nemůžu udělat u televize?“

Dovolte, abych vypočítal důvody:

1. Je prakticky nemožné soustředit se na obojí, a proto úkol trpí.
2. Dělat si domácí úkoly před televizí je pro dítě poselstvím, že nejsou příliš důležité.
3. Dělat si domácí úkoly před televizí protahuje čas nutný k jejich vypracování.

I když však uvedete důvody, proč jste se k něčemu rozhodli, děti to zřídkakdy uspokojí a často to jen vyvolá další argumentaci. Někdy je nejlepší na jejich otázky odpovědět: „Protože jsem to řekl/a.“ Učiní to konec dohadování a umožní oběma stranám přejít k důležitějším věcem.

Je nicméně důležité poznamenat, že zatímco televize odpoutává pozornost, hudba pomáhá. Hudba podporuje paměť a soustředění. Je to tak účinné, že jsme schopni si pamatovat slova písniček, které jsme se naučili před třiceti lety. Někdy stačí slyšet nějakou píseň a vynoří se dávno zapomenuté vzpomínky. Takže trvejte na tom, že televize bude vypnutá, ale hudbu povolte, pokud hraje potichu (hlasitá hudba jenom zvyšuje hladinu adrenalinu, což příliš nesvádí k tomu, aby dítě v klidu sedělo a věnovalo se učení).

Problém č. 15: „Učitel je nespravedlivý!“

Děti si někdy na učitele stěžují. Říkají třeba: „Učitel nám dává moc domácích úkolů“, „Učitelka si na mě zasedla“ nebo „Učitel nám to nevysvětlil a já tomu nerozumím“. Slyší-li rodiče takové stížnosti, můžou si vybrat z několika odpovědí.

První dvě jsou běžné a zároveň kontraproduktivní. Jedna možnost je zeptat se na podrobnosti, a pak odpovědět kupříkladu takto: „Máš pravdu. S učitelkou si promluvím a dám to s ní do pořádku!“ Pokud takový komentář vyslovíme před dítětem nebo v jeho doslechu, dítěti tím velice uškodíme. Děti, které slyší kritické poznámky na učitele, jakkoli jsou míněny dobře, se učí učiteli opovrhovat a nevážit si jich. Také to děti odrazuje od učení. Abychom jejich postoj k učení nepoškodili, je důležité ponechat si veškeré negativní komentáře vůči učitelům pro sebe.

Jiný způsob, jak rodiče odpovídají na stížnosti dětí na učitele, je udělat dítěti kázání: „Kdybys ve škole nepromarnila tolik času, vsadím se, že bys stihla udělat úkoly tam. Já jsem to tak dělal. Problém je v tom, že se příliš soustřeďuješ na to, co dělají kamarádky, místo aby ses soustředila na to, co máš dělat!“ Rodiče takové komentáře vyslovují s dobrými úmysly. Domnívají se, že dobrá rada spolu se zasvěcenou poznámkou o jistém nedostatku povahy způsobí, že dítě změní svůj postoj i chování. Postoje i chování se tím však naopak zhoršují.

V konstruktivnějších reakcích rodič naslouchá a objasňuje pocity. Například:

Filip (přichází ze školy): „Naše učitelka je blbá!“

Otec: „Zdá se, žes měl ve škole perný den!“

Filip: „Jo. Ale nebylo by to tak špatný nebýt Jensenové! Pro nic za nic si na mě zasedla.“

Otec: „O co jde?“

Filip: „Dám ti jenom jeden malý příklad. Řekla mi, že už má dost toho, jak pořád chodím pozdě do vyučování a že mě příště nechá po škole. To není fér.

Přišel jsem pozdě jenom asi o deset vteřin. A kromě toho, když přijde pozdě někdo jiný, nikdy mu nic neřekne.“

Otec: „Jestli tomu dobře rozumím, máš pocit, že paní učitelka Jensenová je k tobě nespravedlivá, a ty se kvůli tomu zlobíš. Je to tak?“

Filip: „Jo, někdy mě fakt štve. No, ale myslím, že to s ní zatím nějak zvládnu. Za tři týdny jsou stejně prázdniny.“

Otec mohl v tomto názorném příkladu pocítit silné nutkání buď přijít synovi na pomoc tím, že učitelku odsoudí, nebo mu udělat kázání a dát mu nějakou radu. Ale Filipovi mnohem více posloužilo, když se mu otec rozhodl naslouchat a pomohl mu objasnit jeho pocity. Tím mu sdělil tři věci:

1. Záleží mi na tobě natolik, že si udělám čas, abych ti naslouchal.
2. Je v pořádku, že cítíš to, co cítíš.
3. Jsi dostatečně schopný řešit své vlastní problémy sám.

Sdělit dítěti něco takového je účinné a báječné. Kvůli tomu se vyplatí vynaložit čas i úsilí, abychom dítěti naslouchali a pomohli mu objasnit jeho pocity.

Ukázka je z knihy Chytrá výchova, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.