MOŽNÁ TO NENÍ TAK DEPRESIVNÍ...

... jak se zdá. Ta práce má promyšlenou kompozici, jsou tam dlouhá souvětí, o kterých musí člověk přemýšlet v kontextu. Je to dobře napsané, aby to vyvolávalo přesně ty pocity, které autor chce vyvolat. Ale celé to není o zoufalství, jak si možná maminka myslí. Je to o vztahu "k těm malým, kterým nikdy nohy nepodrazí". Netroufnu si odhadnout, kolik z toho textu je autobiografie, ale jako maminka bych po prvním šoku asi cítila radost, že mám syna, který přemýšlí o mladších dětech, který si zvolil psát o přátelství v těžké chvíli, o závažném tématu, místo aby popsal nějaký banální veselý zážitek ze školního sportovního dne apod. Psát depresivně a hodně obrazně patří k tomuto věku. Neznevažuju to, co napsal, ale nebála bych se, že měl "trudné dětství ve škole". Koneckonců on sám říká, že dneska se s tím srovnal, je tím "davem" a chápe, že ty obludy, které viděl jako malý, vlastně žádné obludy nebyly. Vnímám tenhle text hodně pozitivně a nádherně napsaný.