Přidat názor k článku Jak jsem přežil školu

Katko, každý je jiný, průměrný jedinec propluje téměř čímkoliv, poradí si, třeba dá někomu i na držku, dělá to co ostatní a udrží se ve "smečce". Jsou ale děti co si věci mnohem víc připouští, řeší a bolí je to, nejsou tak sociální... Nevím kolik bylo dítku co psalo tu slohovku, je to moc hezky napsané a to že je to osoba mimořádně citlivá z toho čiší. Jako dítě jsem si šikanu zažila (i když slohovka není asi o šikaně) a nevěděla jsem vůbec co s tím. Útoky spolužaček (hlavně holek) jsem nebyla schopna odrážet, nebyla jsem ochotna tvořit skupinky a podskupinky různě se měnící podle toho, která se se kterou pohádala a další sociální interakce vázla. Taky jsem špatně nesla skupinové hry, tělocvik, prostě jsem byla divná. Na základku mám jen ty nejhorší vzpomínky, bylo to nejhorší období života. Děti jsou malí egoisti a chovají se občas jako zvířátka, ti slabší a míň průbojní to pak můžou pěkne odskákat. Moje mamka nebyla úzkostlivá vůbec, spíš naopak a jí jsem to celou dobu tajila a utíkala k příběhům do knih, reálný život byl peklo, knížky ráj. O lidech jsem si pak dost dlouho myslela své, pak jsem se začala zajímat o psychologii, a tím jak jsem měla napozorované mezilidské chování, tak jsem v rámci experimentu pochopila lidské konstrukty chování a začala hrát hru, která měla výsledky, najednou plno "přátel"... ono se to pak také s věkem mění, člověk si najde sobě podobné a z té bídy se nějak vykouše, ovšem nedůvěra trvá. Chci tím jen říct, že podle mě potřeba být ne zbytečně úzkostlivý, ale hodně pozorný.


Omlouvám se jestli je to zmatené, píšu rychle a v práci....