Přidat názor k článku Jak jsem přežil školu

tak různé ekvivalenty posměšku "bim bam zvony" bylo tím nejjemnějším co jsem si na základce zažívala já. Pak mě taky parkrát "vykoupali" v kopřivách a na jednom atletickém soustředění si na mě při tréningu přespolního běhu počkali v lese a společnými silami mě shodili ze svahu. Po tom desetimetrovém kutálení, špinavá a podřená už jsme toho měla ale opravdu dost a šla to říct vedoucímu. Byl ironický jako ostatní a taky myslím že mu bylo trapné něco takového řešit. Zpětně si myslím že jsem tehdy ještě nebyla zrovna dvakrát sociálně zdatná (na střední už jsem žádné takové problémy neměla a na VŠ mám vyloženě dobré vzpomínky), snadno jsem se kvůli čemukoli urážela, takže jsem byla vlastně tou nejsnažší obětí, dávala jsem ostentativně najevo jak moc považuju jejich idoly da kretény, zkrátka vymezovala jsme se na každém kroku a odezva na sebe nenechala dlouho čekat, a ani si nemyslím že to vymezování začalo až tehdy co se mi oni začali piosmívat, ale je možný že tak hluboko už nedohlídnu. Teď můj syn chodí do školky a podle toho co mi povídá se naštěstí nezdá že by měl nějaký problém, vím že se to může změnit, jenom doufám že si spolu budeme schopní povídat i tehdy až mu bude deset, patnáct..