Přidat názor k článku Jak jsem přežil školu

Hele Monty, ,,arogantní" sklony máš opravdu dodnes.
Je fajn, že jsi realistka ( realista) trochu mi to tu voní testosteronem) já mám taky zážitky ze svého dětství, kdy bych byla schopná tvrdit, že šikana není možná.
Byla jsem zcela jiná než ostatní a PRÁVĚ POROTO OBLÍBENÁ, vůdce a ochránce slabších, premiantka, předčasně socialně vyspěla a dalších dg. kterých jsem dostala od učitelského sboru, který mne zařazoval mezi netypické děti.A dokonce za komančů, kdy se podobné věci řešili zřídka.
Před pěti lety jsem se asi tři roky potýkala s psychickou šikanou syna - který je taktéž osobností s jasným názorem, sebevědomý, chytrý a další jednoznačné znaky normální osobnosti - a to jen proto, že dětičky byly z jedné vesnice a školky a on byl od jinud. Ano, hledali jsme společně cestu, ( učitelka bohužel marná- dokud jsem ji částečně nenakopla jak na to), a je faktem, že postupným zpracováváním, se to uvolnilo a dnes není problém. Nicméně se musel najít pomocník dítěte, který mu pomůže nakopnout a řekne, to dáme. Je miá akorát líto, že to nebyl nikdo právě z toho kolektivu. Za mých časů bylo, tak jak říkáš, v kolektivu také mnoho rolí a byla tam i role ochránců - dnes ji často postrádám nejen v dětských kolektivech. A když páni učení připouští, že šikana je tady a že je stále silnější, tak si to asi cucají z prstu??
Je fajn, že máš jasno a doufám, že tě šikana v žádné podobě nepotká - protože to s tebou asi pak seeeknééé.