Přidat názor k článku Jak jsem přežil školu

Jsko učitelka češtiny jsem se snažila vždycky dětem nudné slohové hodiny jakkoli oživit. S dobrou motivací jsou děti schopné opravdu se zamyslet a talent netalent otevřít svou duši.
Téma "Paranormální jevy v naší třídě - škole" mělo být vtipné a z 99% také bylo. Šesťáci psali jak o život a nebyla horší známka než dvojka, protože mě nikdy ani nenapadlo shodit dobrý sloh jen kvůli hrubkám - ty si s dětmi vyřizuju zvlášť

Bohužel jeden ze slohů mě opravdu sklíčil - vždy mě dokáže dost zasáhnout jakákoli dětská bolest (a bolesti, frustrace atp. vskutku nejsou jen doménou neurotiků a úzkostných dětí), zvlášť, když se s ní nedá víceméně nic moc dělat.

Chlapec (tatínek politik, maminka doma tatínkem otloukaná), na první pohled namyšený, arogantní spratek, po němž se většina učitelů vozila ať vědomě či podvědomě, neustále ubližující dětem psychicky i fyzicky a neustále balancující na hranici propadnutí a snížené známky z chování...
Že je bystrý a chytrý jsem zjistila hned první den, motivace nebyla jednoduchá, nicméně jsme si časem začali celkem rozumět a češtinu, na rozdíl od většiny jiných předmětů, nesabotoval.
Ovšem kamarády mu žádná motivace a ovládání shody podmětu s přísudkem, přičarovat nemohla, stejně jako fungující, láskyplnou rodinu.

Na výše uvedené téma napsal příběh o klukovi, který zemřel vlastní rukou, nikdo mu nepřišel na pohřeb, ani rodiče a bratr a nikomu nikdy nechyběl. Dodnes bloudí jeho duch chodbami školy a vysvobodit ho může ten, kdo mu položí na hrob kytičku...

Co dodat?
Snad jen to, že ho jeho otec považoval za silnou osobnost, která rozhodně po psychické stránce netrpí, a kdyby se náhodou trpět rozhodla, velmi rychle a pádně jí vyžene podobné nesmysly z hlavy, protože podobné pocity jsou dobré jen pro úzkostlivce a neurotiky...

Slohovku deváťáka taktéž doporučuji zveřejnit a hlavně ať píše syn dál!!!