Přidat názor k článku Každé dítě je jedinečné

Ecim, já to tak už ani neberu, je pravda, že v pubertě to hodně bolí a hodně věcí jsem kvůli němu nezkusila (třeba ŘP a to mě teď, když mám děti hodně mrzí), ale dneska je mi ho spíš líto, je zahořklejn, neumí se radovat ani z vnuků, největší radost má z neštěstí druhých a pod. a co s takovým člověkem . Já naštěstí mám super mámu a super bráchu a úžasného (to aby těch super nebylo moc ) manžela, kteří mi to pošramocené sebevědomí pomáhali stavět zas zpět, je plno lidiček, co je shazovali oba rodiče a i okolí. U nás doma je táta prostě diagnoza , nic víc, beru ho, někdy se až leknu, že se mu i v něčem podobám ale to jsou geny, jak jsem někde četla, ty nevys...., ale jestli k němu něco cítím to si radši nepokládám.