I když mám kolikrát taky ze sebe srandu, co jsem řešila, když jsem měla jen jedno dítě - třeba naše uspávací peripetie. Celou dobu jsem si říkala, že musím být přeci v pohodě, co mají říkat maminky dvojčat, trojčat, 2-3 dětí rychle za sebou atd.
Manžel z toho sice občas rostl, ale mně to pomáhalo
A kolikrát mám pocit, že ještě dneska řeším banality, asi mám těch dětí pořád ještě málo
(Třeba jsem pro staršího syna vymyslela psychoterapii, která by ho měla zbavit fobie z flétny. Vždycky jsem se těšila, jak mu budu hrát, ale on při tom hrozně pláče. Syna sice moje "psychoterapie" baví, ale výsledky nic moc. Aspoň si ale vyhrajeme
)