Zrovna mám obě děti nemocné a pomalu si připouštím, že nemám na další dítě psychiku. Velice těžko snáším bezmoc, když děti něco bolí, nebo když se trápí. Člověk se 100x líp popere se svou bolestí, než s bolestí blízkých. Synek proplakal celou včerejší noc a ještě teď jsem z toho rozhozená. Přitom jsou děti daleko více nemocné a jejich rodiče to zvládají mnohem statečněji. Syn má podezření na opakovaný zánět močových cest(první zánět ledvin měl ve 3 týdnech). Jen dnešní odběr moči mi trval dvě hodiny, byl to nervák pro nás pro oba - naštěstí se podařilo. Ale nervy pracovaly fest, dokonce jsem byla v jeden okamžik na synka naštvaná, že nechce čůrat(!?)...
Následně jsem měla zase vztek na sebe, pochopitelně.
Líbí se mi, když má někdo dům plný dětí, ale tolik dětí potřebuje maximálně vyrovnané rodiče - u nás jen polovina páru tuto normu splňuje...
Jinak bychom při troše snahy měly podmínky dobré, naše dvě děti jsou milovány celým širokým příbuzenstvem, dům bude brzy celý hotový a máme i fungující prarodiče. Momentálně to ale vidím maximálně na ještě jednoho pejska.