Přidat názor k článku Další dítě? Ne!

Tak tedy: Napřed byli mí rodiče nemocní a druhé dítě nějakou dobu mít nemohli. Když už to šlo, tak byl zrovna výjimečný stav v Polsku a rodiče dospěli k závěru, že bude lepší, když budou mít zase holku. Navzdory vědeckému postupu se jim ale povedl bratr. Já jsem - jakožto správná maximalistka, pokud jde o miminka - chtěla dvojčátka. Brášku a sestřičku. Tento nedostatek jsem později kompenzovala tím, že když už mě nebavilo mít bráchu, tak jsem ho prostě převlékla za sestřičku. Stejný postup jsem volila, když jsem toužila po psovi. Bratr to kupodivu přežil bez vážnějších následků a v některé zvířecí druhy se převtěloval dokonce s nadšením
Jako dospívající jsem si snad tisíckrát dělala test s prstýnkem zavěšeným na nitce, který se umístí nad rozevřenou dlaň. Když prstýnek krouží, signalizuje holčičku, když se kýve, signalizuje chlapečka. Dělala jsem ten test spoustě lidí a vždy to ukazovalo pravdu. Vyšla mi napřed holčička a potom chlapeček - pokaždé. Jen mě trochu mrzelo, že třetí dítko se neukázalo.
Ani v jednom těhotenství jsme si nenechali říct, co čekáme. Poprvé jsem byla přesvědčená, že to bude holčička. Mnoho lidí mi ale prorokovalo chlapečka, protože jsem prý dobře vypadala. (Tedy kromě 2. a 3.měsíce, kdy mi pokaždé bylo dost zle.) Já jsem odpovídala, že to určitě bude holčička, a že jestli to bude chlapeček, tak se na porodním sále umlátím smíchy. Ke konci prvního porodu mi sice hlavou stihlo prolétnout asi tisíc myšlenek, ale kupodivu jsem nějak nepřemýšlela nad tím, co se mi narodí. Jakmile jsem svého synka spatřila, tak jsem si řekla: "No jo, a co ono to vlastně je?" A byl to kluk. První, co mě napadlo, bylo: "Tak on se ten test fakt i někdy splete!" Zní to šíleně, ale opravdu jsem se strašně smála.
Napodruhé jsem hádala spíš chlapečka. Porod byl až na poslední půlhodinku lehký. Ke konci mi ale zeslábly kontrakce, pak se zastavily a já jsem viděla kousíček malilinkaté hlavičky, kterou jsem ale za žádnou cenu nemohla vytlačit a která pekelně bolela, zase mi hlavou stihlo prolétnout tisíc myšlenek, panikařila jsem, že se miminko narodí udušené, vzpomínala na jednu spolužačku, která chtěla rodit pouze císařem a říkala si, jak ji chápu, myslela na to, že musím tlačit, protože jsem hrozně zvědavá, co se mi narodí, na to, že to bolí jak prase a nejraději bych bolestí rozkopala celý porodní sál, ale to třetí dítě stejně chci. Pak bylo miminko konečně venku a hlasitě jsme brečeli oba dva. Když jsem dobrečela, tak jsem manželovi řekla, te na tom třetím trvám. Manžel pobledl a řekl: "Tak dobře. Ale chvilku s tím počkáme, jo?"