Bylo mi 19, moje roční neteř se dusila a moje sestra byla bílá jako zeď a nemluvila neviděla, jen tu malou...a já nevěděla, jestli neumřu taky. Strachem o ty dvě.
Teď je mi 36, už 9 let mám astma a u syna jsem ho rozpoznala sama. Dělala jsem taky psí kusy, aby to neměl...a když jsem koukala, jak se mi večer dáví, jak vlastně dělá to co já, natrdo jsem ho vzala s sebou ke své lékařce a ještěže jsem to udělala.
Pak jsem se dlouho trápila s tím, že mě něco je, ale nevím co. Dloooouho jsem chtěla být statečná. Dnes mám za sebou rok a půl léčby boreliozy a už rok dodržuju bezlepkovou dietu. A zase dělám psí kusy, ale s malo změnou - cpu puberťáka lepkem, aby se to púrojevilo pokud možno hned teď, ne až v dospělosti
Pořád jsem se snažila, aby nikdo nic nepoznal, ale nakonec mi málem ani manžel nevěřil, že tu celiakii mám. Všichni si mysleli, že jsem držela dietu a nebo něco o anorexii....ale mě je to fuk. Jen s tou statečností se to nemá přehánět.
Klobouk dolů před Vaší mámou. Držím jí palce ať už je v pořádku. A Vám taky, aby jste nikdy neměla důvod být statečná.