Přidat názor k článku Jak přežít den D aneb některé věci je lepší nevědět

Taky jsem měla první termín podle MS celý měsíc před porodem. Naštěstí jsem s jistotou věděla, kdy jsem otěhotněla a podle ultrazvuku se to potvrdilo, tak jsem ten termín nebrala vážně. Otázky, kdy už to bude, mě nedokázaly nijak rozhodit, už jsem byla dostatečně otrlá. Pět let předtím jsem poslouchala otázky (hlavně od manželova příbuzenstva) - kdy vůbec hodláme mít děti. Jiná témata hovoru neexistovala. Ať se mluvilo o čemkoli, na všechno jediná odpověď : "Kdybyste raději měli miminko!!!" Nikdo nechápal, proč dítě odkládám, jak se v mém "pokročilém" věku mohu cítit nezralá, když už je mi celých 22 let! Otrávili mě natolik, že jsem uvažovala o tom, děti vůbec nemít. Společná setkání, kde se batolilo několik malých dětí, se kterými jsem si nevěděla rady a všichni mě pozorovali, jak jsem divná, to vše na mě působilo jako dokonalá antikoncepce. Nakonec jsem se rozhodla a rodila jsem ve 27 letech, po pěti letech manželství, kdy už nikdo nedoufal, že vůbec děti mít budu. Dnes, po sedmi letech, se tomu směju, když vidím, jak některé mé vrstevnice se teprve rozhodují, jestli UŽ do toho jít.
Otázka pro "starší " prvorodičky: jak jste to udělaly, že jste neskončily v blázinci? Nebo máte tolerantnější okolí?