Přidat názor k článku Dvojnásobné štěstí

Já totiž doprovod nemám nikdy, to je zázrak, když jednou za měsíc jde někdo s námi. A od 18m chodíme ráno a v poledne pěšmo pro brášku Ale zase jdeme jen přes jednu rušnější silnici a jinak spíš mezi domečky a jsou sice živé, ale tak nějak v mezích. Ve městě je vypouštím jen v krajní nouzi (sedí dlouho = řev). Spíš si právě říkám, že horší to bude časem, až ještě zvýší rychlost (např. po Vánocích na cykloodrážedlech ). Právě většina dvojčátkových maminek nevypouští co nejdýl, tak mě zajímal další příklad