Dvojnásobné štěstí

Je to roztomilé, když se na vás ze širokého kočárku usmívají dvě tvářičky. Ale kdybyste si mohla vybrat? Ruku na srdce - dvě děti zároveň?

S dvojčátky se všechno násobí dvěma - radost, láska, ale i náklady, obavy... Ludmila, Zuzana a Lubomíra jsou maminky dvojčat. Když se dozvěděly, že je čekají, reagovaly každá jinak... pláčem, panikou, radostí... S odstupem času je ale jejich názor stejný - neměnily by.

Ludmila Horváthová: "Chtěla jsem, aby zažil, jaké to je - mít děti."

Není pověrčivá. Sem tam ji něco zaskočí, připustí, že to nebyla náhoda, ale i tak se snaží všechno si logicky vysvětlit. Dvojčata čekala i její maminka a babička, ale ani jedna z nich je nedonosila. Asi proto na tuto dědičnou predispozici úplně zapomněla.

Ludmila je hygienička. Neví, jestli si umývá ruce častěji než ostatní, ale vytočí ji, když někde není uvedeno datum spotřeby. Dokáže ji naštvat také arogantnost. Naopak - potěší ji a příjemně překvapí, když jsou na sebe lidé milí. Energii ztrácí, když si toho v domácnosti naplánuje příliš a nestíhá. V takových chvílích raději sebere děti a jde ven, aby to neviděla. Odpočívá při četbě knížek, dobře se cítí ve společnosti manžela, dětí a přátel. V budoucnu by ráda poznala Řecko. Teď poznává nevšední svět všedních dnů svých dvojčat.

Ze zoufalství jsem se rozbrečela

Ludmila se z lásky ke svému partnerovi vzdala relativně klidného a pohodlného života. Sebrala odvahu, která její sportovní duši nechyběla, a postavila se znovu na start svého ženství. Rozhodla se, že nastávajícímu manželovi dá nejdražší dar, jaký si může dovolit. Dítě.

"Z prvního manželství mám dceru. Je jí už 21 let. Můj současný manžel je mladší než já a děti neměl. Proto jsem si řekla, že se nehledě na svůj věk pokusím stát se ještě jednou matkou. Bylo mi 43 let, když jsme se rozhodli, že to zkusíme. Váhala jsem. Hodně. Měla bych už v podstatě klidný život, ale dívala jsem se do budoucna. Bylo by mi líto, kdyby můj partner nezažil, jaké to je mít svoje děti. Vím, že má děti rád. Trápilo by mě to... Nepodařilo se nám to hned. Chodili jsme po různých vyšetřeních, lékaři nám trochu pomohli. Asi po půl roce jsem otěhotněla.

Přibližně v 7. týdnu jsem byla na ultrazvuku. Lékařka mi řekla skvělou zprávu - že je tam děťátko. A po chvilce mě překvapila: "No, a je tam ještě jedno." Když jsem vyšla z ordinace, ze zoufalství jsem se rozplakala. Manžel z té noviny měl ovšem velkou radost. Řekla jsem mu, že neví, co to obnáší, starat se o dítě. Odpověděl, že to sice neví, ale těší se na to."

Těhotenství Ludmila snášela velmi dobře, výsledky vyšetření měla na výbornou. Dokonce jí i lékař řekl, že kdyby nevěděl, kolik jí ve skutečnosti je let, myslel by si, že je dvacetiletá. Navzdory dobrým výsledkům ale byla automaticky zařazena mezi rizikově těhotné - kvůli svému zralému věku. Od třetího měsíce zůstala doma a připravovala se na dvojitý přírůstek do rodiny.

"Neměla jsem velké problémy, jen s dýcháním a pálila mě žáha. Pár týdnů jsem si poležela v nemocnici, protože jsem byla otevřená. Porod byl perfektní. Bez problémů, bez epidurálu. Manžel byl se mnou. Bylo to úžasné, bavil celý porodnický personál.

Věděli jsme, že to budou kluci. Manžel si vybral jméno David a já s dcerou jsme vybraly jméno Filip. Už v bříšku jsem si je pojmenovala a oni se tam chovali stejně jako teď. Davídek byl živější, zatímco Filip se neozval třeba i několik dnů. Někdy jsem měla obavy, jestli se mu něco nestalo. David byl připravený na cestu k nám dříve. Byl hlavou dolů, jenže Filípek se náhle otočil, odtlačil bratra a narodil se tři minuty před ním," usmívá se Ludmila.

Stop! Zrušit! To neplatí! To je Filip!

"Před porodem manžel řekl, že prvorozený bude David. Když se narodil první chlapeček, sestřička napsala David Horváth. A manžel se najednou zeptal: ‚Ze které strany vyšel?' ‚Z levé,' odpověděla sestřička. ‚Stop! Zrušit! To neplatí! Vždyť to je Filip!' Všichni se smáli a jméno přepsali.

Ta jména jim skutečně padnou jak ulitá. Filípek má filipa. Je zadumaný, přemýšlí, je takový klidnější. Davídek je šídlo. Když se narodili, vážili 2,85 kg a 2,72 kg. Po porodu jsem byla unavená a necítila jsem se dobře. Děti byly u mě. Bylo to hodně náročné. Z vysílení jsem dostala zimnici, doma se to ale naštěstí zlepšilo. První dva měsíce mi všichni pomáhali. Manžel si vzal dovolenou, pomohla mi i tchyně a máma. Moje mlíčko dětem nestačilo, a tak jsme je museli přikrmovat. Davídek měl ze začátku koliky, což bylo náročné, ale vůbec nejtěžší byly noci."

Ludmila s obdivem mluví o svém muži. Vzpomíná na probdělé noci. Těžké chvíle, kdy si i přes všechno trápení a únavu užívali rodinné štěstí... "Manžel vstával ke klukům v jakoukoli hodinu, i když chodil do práce. Dělal vše, co bylo třeba. Zvládli jsme to spolu. Mám opravdu skvělého muže."

Baví mě pozorovat, jak jeden druhého napodobují

"S dvojčaty je víc práce, protože všechno dělám dvojmo. První dva měsíce jsme si na sebe jen zvykali. Pak jsme si vytvořili určitý režim. Když začali kluci lozit, a dnes už i chodit, bylo náročnější je uhlídat. Výhodou je, že si spolu umí hrát. Když se jeden něco naučí, druhý to od něj odpozoruje. To je skvělé. Ráda se dívám, jak jeden druhého napodobuje. Pohyby, ale i mimiku tváře. Sotva se ráno spatří, hned spolu začnou komunikovat. Vedou zajímavé dialogy, škoda, že jim nerozumím, mluví nějakou ‚cizí' řečí. Slyšíme celé věty, ale nerozumíme. Při rozhovorech gestikulují, naslouchají jeden druhému, odpovídají si. Je to nádherné."

Chlapečci jsou dvojvaječná dvojčata. Když je jejich táta vytáhl z dvojkočárku a sundal jim čepičky, iluze dvojčat se rozplynula. Přede mnou stály dvě krásné děti, odlišné nejen povahově, ale i vzhledově. Davídek se ke mně rozběhl smělými rychlými krůčky. Ještě teď vidím šibalské jiskřičky v jeho očích. Filípek má stejně tmavé oči jako jeho bráška, ale jeho výraz byl rozvážnější, z bezpečí máminy blízkosti mě jen zvědavě pozoroval.

Zuzana Balcová: "Čekala jsem děvčátko, narodili se mi dva kluci."

Zuzana dobře ví, že v životě je všechno vyvážené. Coby učitelka pracuje v ženském kolektivu. Během studia na pedagogické fakultě okolo ní také byly jen samé ženské tváře. Dokonce i její největší záliba - líčení - je čistě ženská záležitost. Možná právě proto má doma čtyři chlapy. Zatím tu chlapskou přesilu tak nevnímá, je ráda, že se může zaobírat mužským světem. Líbí se jí. Muži jsou prý "pohodáři", neřeší takové věci jako ženy. Cítí, že ji obohacují. Doufá, že až kluci vyrostou, budou její "parťáci", a že aspoň jeden z nich s ní občas zajde na kávu.

Zuzana je praktická žena, neřeší, jestli mají dvojčata stejné ponožky. Nemají ani jednoznačně danou svoji stranu v kočárku. Ale když má přijít návštěva, dá jim stejné oblečení. Těhotenství prý nemusí, ale rodit by mohla každý druhý den. K pocitu dokonalého štěstí jí chybí už jen dcera.

Do 31. týdne jsem nevěděla, že čekám dvojčata

Zuzana se smála, že je plodná jako jabloň. Když se s manželem rozhodli mít děti, hned je měli, a dokonce k tomu nepotřebovali víc než dva tři pokusy. Dvojčata v blízké rodině neměli, ale když se dozvěděli, že jsou na cestě, vzpomněla si na vzdálené dvojčecí příbuzné.

"Prvorozenému Martínkovi byly dva roky, když jsme se s manželem dohodli, že se pokusíme o další dítě. Otěhotněla jsem takřka ihned. Nechtěli jsme znát pohlaví dítěte, chtěli jsme se nechat překvapit. Doufala jsem, stejně jako když jsem čekala první dítě, že to bude holčička.

Svého gynekologa jsem upozornila na první pohyby, které jsem cítila už ve 12. týdnu. Řekl mi, že to není možné. Jako druhorodička jsem je mohla cítit až okolo 15. týdne. Děťátko prý má ještě krátké ruce a nohy. Pověděla jsem mu o mnoha dalších varovných signálech. Například že pohyby cítím jednou nahoře a hned vzápětí dole. Vysvětlení lékaře: velký plod. Zdálo se mi, že mám velké břicho. Porovnávala jsem si fotografie z prvního těhotenství, ale gynekolog mě opět ubezpečil, že je to v pořádku - mám hodně plodové vody.

Ve 31. týdnu mi dělal poslední ultrazvuk, potom už jsem se měla hlásit u svého budoucího porodníka. Opět jsem spustila, že to břicho mám příliš velké. A tehdy se to stalo. Uviděl na monitoru dvě hlavičky a oznámil mi, že čekám dvojčata. Nechtěla jsem mu věřit. Myslela jsem, že tam má snímek předešlé maminky."

Zuzka s touto možností vůbec nepočítala. Nedokázala se s ní smířit. Zachvátila ji panika. Její manžel se těšil, ona byla realistka. Byla si vědoma toho, že bydlí ve čtvrtém poschodí bez výtahu. Plakala a doufala, že aspoň jedno z dětí bude holčička. Podle ultrazvuku čekala chlapečky...

"O pár dnů později jsem už ležela v nemocnici na rizikovém. Dokud jsem nevěděla, že čekám dvojčata, tak jsem normálně fungovala. Žádné šetření se. S malým dítětem se to ostatně ani nedalo. Na druhou stranu - nestihla jsem se na ně psychicky připravit.

Ani na vizitách, když lékař řekl ‚paní Balcová, dvojčata', mi vůbec nedocházelo, že mluví o mně. Pořád jsem si to nedokázala naplno uvědomit. Náročné bylo i odloučení od syna. Do té doby jsme byli pořád spolu a najednou jsem byla v nemocnici. Nebylo lehké vyřešit školku a další věci, ale s manželem si vytvořili pěkný vztah. Já jsem se v nemocnici soustředila hlavně na to, abych předčasně neporodila."

Každý má svůj prs a svoji dávku mlíčka

Starší Martínek byl v době mojí návštěvy u babičky. V podkrovním bytě bylo příjemné ticho. Za chvíli se z pokoje ozval Románek. Pláčem oznámil, že už je vzhůru a chce papat. Ríša se vzbudil o něco později a klidně ležel v postýlce. Ani nevím jak - najednou jsem držela v náručí malé dítě. Marná sláva, když má člověk doma dvojčata, je prostě každá ruka dobrá.

"Rodila jsem ve 36. týdnu," pokračovala Zuzana ve svém vzpomínání. "Poslední dny v bříšku se děti neuvěřitelně hnízdily. Porod jsem měla perfektní. Podle ultrazvuku byly hlavičkami dolů. Trochu jsem se bála spontánního porodu. Slyšela jsem, že když se narodí první dítě, druhé se v uvolněném prostoru může zapříčit a vznikne problém. Byly to ale zbytečné obavy. Narodily se lehce a krásně. Manžel byl se mnou a byl to pro nás oba silný zážitek.

Románek se narodil první. Druhé dítě lékař pevně držel, aby se neotočilo. O dvě minuty později přišel na svět i Ríša. Byli maličcí. Románek vážil 2,30 kg a měřil 45 cm a Ríša měl 1,90 kg a 41 cm. Aby si udrželi tělesnou teplotu, na jeden den je umístili do inkubátoru. V nemocnici jsme byli ještě 11 dnů, na oddělení pro rizikové novorozence. Pracují tam profesionálky, milé, citlivé sestřičky a doktorky. Hodně mi pomohly. Naučily mě například kojit obě děti zároveň. Jednou jsem zaslechla, jak si povídají, že pro Balcovy musí objednat umělé mléko, protože ho mám pro dvě děti málo. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc mi záleží na tom, aby obě děti měly mateřské mléko. Nastartovalo mě to a každé dvě hodiny jsem si je přikládala. Hodně spaly, tak jsem si i v noci nastavovala budík, mlíčko odsávala a laktace se plně rozběhla. Až v šestém měsíci jsem je začala večer dokrmovat, protože mi mléko skutečně už pro dvě děti nestačilo. Každé má svůj prs a svoji dávku mlíčka."

Máma ví nejlíp, co je pro její děti dobré

Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří... I v Zuzanině případě obavy, které z dvojčat měla, postupně vychladly. Po návratu z porodnice si našla spolehlivou paní na výpomoc. S pomocí této paní a babiček to v pohodě zvládá.

"S Martínkem jsem byla víc nervózní, nevyspaná. Teď někde v sobě nacházím sílu a takový zvláštní klid. Myslím, že to způsobují i hormony, za které vděčím kojení. Kvůli té energii bych kluky nejraději kojila až do maturity," dodala s úsměvem.

"Spí se mnou v posteli. Já se jen přetáčím od jednoho ke druhému, to je pro mě pohodlné. Naučila jsem se je kojit v polospánku. To bych doporučila všem maminkám dvojčat. Vyspím se, i když je pořád kojím...

Užívám si je. Neřeším takové věci jako s prvním dítětem. Přistupuji k nim instinktivně. Netrápím se tím, co by už měli chlapečci ve svém věku umět. Každý radí něco jiného. Podle mě - máma ví nejlíp, co je pro její děti dobré."

"Tušila jsem, že budu mít dvojčata."

Dvojčata v rodině Lubomíry neměli, i přesto ale v hloubi duše cítila, že pod jejím srdcem bijí dvě malá srdíčka. Její máma jí řekla, že jen s jedním dítětem by se nudila, proto má dvě naráz. I její manžel měl vysvětlení, proč právě je potkalo dvojnásobné štěstí. Než se jim rodinka takto rozrostla, vedli aktivní sportovní život a veškerou sportovní výbavu kupovali dvojmo.

Já jsem po našem krátkém setkání měla pocit, že Lubomíra v sobě soustředila velké množství lásky a krásy. Jedno dítě by to na světlo nevyneslo. I když o tom nechtěla příliš mluvit, 12 roků zpívala v dívčím pěveckém sboru. Navenek působí jako sportovní typ, ale pod povrchem skrývá křehkost anděla.

Po vysoké škole pracovala v reklamní agentuře. Měla zajímavou práci a mnoho koníčků, které měla společné se svým manželem: na prvním místě cestování a sport. Už teď se těší na to, že si se svými dětmi jednou zahrají čtyřhru v tenise a společně navštíví Disneyland.

Nechtěli jsme vědět, co budeme mít, ale lékař se přeřekl

"Když jsme se vzali, každý očekával, že hned budeme mít děti. Ale my jsme se rozhodli, že si nejdřív vychutnáme sami sebe. Že se zabydlíme a trochu se podíváme do světa. Až tři roky po svatbě jsme se shodli na tom, že nám něco, respektive někdo, v životě chybí.

Že budeme mít dvojčata, jsem se dozvěděla v 8. týdnu těhotenství. Nikdy nezapomenu na to, jak mi lékař řekl: ‚Všechno je v pořádku, srdíčko bije, vlastně počkejte, zdá se mi, že jsou tam dvě - maminko, vy čekáte dvojčata.' Bylo to zvláštní, ale měla jsem v tu chvíli pocit, že mi vlastně neřekl nic, co bych nevěděla. Někde uvnitř jsem tušila, že tam jsou dvě děti. Byla jsem neskutečně šťastná.

Přála jsem si, aby to byli holčička a chlapeček. Dobrou zprávu jsem manželovi neoznámila hned, počkala jsem na Štědrý den, který se blížil. Nejdřív jsem mu řekla, že ‚čekáme', a až potom jsem přinesla snímek z ultrazvuku a dodala jsem, že dvojčata. Měl velkou radost. Hned vzal metr a začal přeměřovat, jestli se do naší ložnice vejdou dvě postýlky. Vešly.

Nechtěli jsme vědět, co budeme mít, ale lékař se přeřekl a pověděl nám, že čekáme pár - holčičku a chlapečka. Raději jsem tomu nevěřila. Bylo to příliš štěstí najednou."

Plakala jsem před dveřmi nemocnice

Lubomíra se nikdy nepovažovala za klasický rodinný typ. Na děti se velmi těšila, ale měla pocit, že to stále není to, o čem mluví všichni rodiče. Byla zvědavá, jestli i ona zažije ten "jedinečný" pocit. Skořápka poznání pukla, když děti přišly na svět.

"Moje máma mi říkala, že si mě v roli matky nedovedla představit. Nepřišlo to hned. Změna nastala, když se dvojčata narodila. Najednou se ve mně něco přeplo - a hotovo. Bylo to tu!

Rodila jsem ve 32. týdnu. Do poslední chvíle jsem pracovala. Měla jsem poměrně rychlý, přirozený porod. Manžel byl celou dobu se mnou a byl mi velkou oporou. První spatřil světlo světa Tomášek, 10 minut po něm Dominika. Každý měl necelá dvě kila. Když se narodil Tomášek, manžel to tak prožíval, že zapomněl fotit. Musela jsem do něho šťouchnout a říct mu - foť, foť, protože drobečky hned odnášeli do inkubátoru.

Po týdnu mě propustili, ale děti byly nadále na JIPce. Další tři týdny jsem jim každý den nosila odstříkané mléko a zůstávala jsem s nimi, až dokud mě večer neposlali domů. Tomáška krmili sondou. Neuměl papat a dýchat naráz. Vždy se zapomněl. Bylo to pro nás všechny náročné období. Poslední týden jsem s nimi byla v nemocnici pořád, to už jsem byla spokojená."

Na chvíli se odmlčela. Zahleděla se do neznáma a odhrnula těžký závoj vzpomínek. Neviděla jsem jí do očí, ale cítila jsem, že se zamlžily.

"Pamatuji si, že pokaždé, když jsem vcházela do nemocnice, měla jsem neskutečný, obrovský strach. Bála jsem se, jestli budou v těch inkubátorech, později v postýlkách, ležet a jestli budou v pořádku. Ten strach byl hrozný.

Když jsem otevřela dveře a moje děti tam spinkaly... bylo to neskutečné štěstí. Strašně se mi ulevilo. V tom období jsem dostala zánět prsu. Měla jsem čtyřicítky teploty. Plakala jsem před dveřmi nemocnice, protože jsem nemohla jít za svými dětmi..."

Po tvářích mi tečou slzy. Snažím se v kabelce najít kapesník. Vyprávění mladé ženy mi bylo velice blízké. Člověk prý roste právě v okamžicích, kdy prožívá bolest. Tady někde se rodí pověstná síla matek.

"Po pěti týdnech už jsme byli všichni spolu doma. Byli jsme šťastní. Zkoušela jsem děti kojit, ale byly už zvyklé na krmení z lahvičky. Bylo to pro ně snazší. Tak jsem si 11 měsíců denně odstříkávala 1,5 litru mléka. Mělo to však i výhodu - mohl je krmit i manžel."

Nejhezčí dárek

Překvapil mě její pocit, že s dvojčaty je to někdy jednodušší. Dominika a Tomášek určitě nepatří mezi děti, které najdete na místě, kam jste je posadili. Při našem setkání vesele pobíhaly, živě se o všechno zajímaly a daly pěkně zabrat oběma svým opatrovníkům, tatínkovi a kmotře.

"Asi proto, že jsou tak skvělé," vysvětlila mi jejich máma. "Nemají problém, že by třeba nechtěly jíst nebo spát. Hned když jsme přišli z nemocnice, zavedli jsme si režim, který - s tím, jak rostou - samozřejmě upravujeme, ale pořád se ho snažíme dodržovat. Všechno přizpůsobujeme režimu dětí, ne naopak. Díky tomu přesně vědí, co bude následovat. Koupeme je každý den. Vědí, že po koupání bude masáž, dostanou napapat a jdou spát. Zároveň spí, zároveň se budí, krmí, hrajou si. Přibližně ve stejné době začaly lozit, sedět, dokonce i chodit.

Nikdy na ten den nezapomenu - bylo to na Den matek. Tomášek se najednou pustil a přešel od jedné sedačky k druhé. Podívali jsme se s manželem na sebe a já řekla: ‚Super, viděl jsi to? Jsem zvědavá, kdy začne chodit Dominika.' A hned nato se pustila i Dominika, aby náhodou nebyla pozadu... Byl to od mých pokladů ten nejkrásnější dárek ke Dni matek.

Když jeden vymyslí nějakou lumpárnu, je naprosto jasné, že za pár vteřin se přidá i druhý. Nejhorší je, když vymyslí něco, u čeho se s manželem strašně bavíme, ale snažíme se je s kamennou tváří napomenout, že to se nesmí. Občas voláme jeden na druhého: ‚Pojď sem udělat pořádek, protože já se musím smát.'"

Pokud bychom teď měli na výběr, chtěli bychom dvojčata

Lubomíra si svoje děti vychutnává plnými doušky. Má pocit, že tři roky na mateřské jí nebudou stačit. Podle ní není fér, že někdo si užije jedno dítě, potom druhé, a ona to má ve třech letech naráz. Další těhotenství nezavrhla. Její máma jí sice říká, že dvě děti stačí, ale ona by si ještě chtěla radost, kterou nyní prožívá, zopakovat.

"Samozřejmě, někdy jsem neskutečně unavená, dvě děti prostě dají zabrat. Naštěstí mi ale ve všem pomáhá manžel a často i máma. Když jsou s dětmi oba, tak si i na chvilku oddychnu. Nejlépe se zrelaxuji, když prcky pozoruji, jak si spolu hrajou. Stačí mi jen chvíle. Mít dvojčata je podle mě super. Nejsou tak háklivá, jsou trpělivější, protože jsou od narození naučená čekat a musí se dělit skoro o všechno - o pozornost i o hračky. Vždyť už v bříšku se dělila o prostor. Nikdy nemají pocit samoty, protože mají jeden druhého. Myslím, že jsou ráda, že jsou dvě. Jestli dvojčata přinášejí nějaké nevýhody, tak jsou to dvojnásobné výdaje. A stát jako by na tento fakt zapomněl."

Navzdory tomu, že si tito mladí rodiče nemají v tomto období kdy pořádně odpočinout, neměnili by. Kdyby teď měli na výběr, určitě by chtěli dvojčata. "Jen škoda, že se této dvojnásobné radosti nedožili naši otcové," povzdychla si Lubomíra při rozloučení... A kdo ví, jak to vlastně je. Kdo ví, jestli dva dědové, kteří předčasně odešli z tohoto světa, neposlali svým rodinám každý za sebe důvod k úsměvu a radosti...

Článek je ze zářijového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

OObjednejte si do 21. listopadu 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a automaticky získáte dáreček – dětský hudební telefon od Fisher-Price. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.